Recenze: Strom života

Největší skandál sice v Cannes vyvolal Lars von Trier a jeho výroky, interpretované jako sympatie k Hitlerovi. Ve stínu vzrušené kontroverze, kterou u publika vyvolává vítěz stejného festivalu Strom života, ale Trierovy věty i jeho Melancholia dneska už zapadá. Strom života je film nestřídmých ambicí. Filozofický traktát o starostlivé matce-Zemi a hněvivém octi-Bohu, v němž se zrod a smrt v jedné rodině zrcadlí v evoluci a vyhynutí dinosaurů. Tedy žádné běžné romantické drama s Bradem Pittem.

On, miláček veřejnosti a hvězda, která na tento film přitáhne i lidi, kteří nic takového neviděli a možná ani nechtěli vidět, tu hraje vznětlivého otce tří synů, kteří nikdy neví, jestli je táta hodlá obejmout nebo uhodit. Z jednoho vyroste Sean Penn mučený vzpomínkami, druhý v 19ti letech zemře (čímž film začíná), třetí tam je jenom do počtu. Který je který, můžete hádat a na konci se dozvíte. Malick ovšem nikdy moc nevysvětloval a ve Stromu života jeho meditační technika volných asociací dosáhla vrcholu. Možná proto, že i režisérovi kdysi zemřel bratr, a tenhle film je pro něj velmi osobní.

Právě kvůli stylu volných asociací a útržků film nemá žádný lineární příběh a jeho působení na diváky je tak individuální. Záleží mimo jiné i na vašem přístupu ke světu, postoji ke křesťanství, znalosti bible, především příběhu Joba, nebo znalosti Malickových předchozích filmů. Jeho typické znaky, procházení v obilí, stromy snímané zespodu, příroda jako další postava, elegická nálada, klasická hudba, nechybí. Jen je tu doprovází i filozofování znějící jako fráze, kamera rozlítaná ve vzduchu tak moc, až se z ní točí hlava, a poselství, o němž můžete debatovat a číst si na internetu do nekonečna. Pokud film rovnou neodmítnete jako namyšlenou náboženskou kázající báseň a neodejdete už v okamžiku, kdy před kamerou procupitají digitální dinosauři.

Já osobně mám předchozí Malickovy filmy moc ráda, především ten poslední Nový svět o Pocahontas, právě pro jejich básnivou obrazovou podmanivost, emocionální sílu a nenásilné rozjímání o odcizení člověka přírodě. Strom života už byl ale na mě moc. A smysl života mi stejně nevysvětlil.

Co se mi líbilo:
Malickova zatvrzelá nekonvenčnost
hudba, i ona Smetanova Vltava, ačkoliv je pro české publikum nezvyklé slyšet ji v americkém filmu
Jessica Chastain v roli láskyplné matky
odvaha Brada Pitta hrát v něčem takovém

Co mi vadilo:
nestřídmé a nesoudné ambice obsáhnout příliš mnoho
tezovitost vnitřních monologů
rozmluvy s křesťanským bohem
kamera způsobující závrať
délka přes dvě hodiny
digitální dinosauři, kteří působ spíš směšně
závěrečné smíření se vším na pláži

The Tree of Life, USA 2011, 138 minut. Režie Terrence Malick, hrají Brad Pitt, Jessica Chastain, Hunter McCracken, Laramie Eppler, Sean Penn, Tye Sheridan, Fiona Shaw. Premiéra 21. 7. 2011.

Hodnocení: 40 %