Recenze: Melancholia

Lars von Trier způsobil na právě skončeném festivalu v Cannes ten největší letošní skandál, když na tiskovce prohlásil něco o sympatiích k Hitlerovi a nesympatiích k Izraeli a všichni to vzali příliš vážně. Lars von Trier přitom provokuje a vzbuzuje vášně hlavně svými filmy. Melancholia není vůbec tak šokující a provokativní jako minulý Antikrist, kde se s nůžkami a dalšími nástroji útočilo na pohlavní orgány hlavních hrdinů. Zároveň je ale taky míň zajímavá.

Trier už si prošel obdobím, kdy očišťoval film a zbavoval ho přebytečných technických vymožeností (Idioti), časy syrového citového vyděračství (Prolomit vlny) a filmy plných cynické ironie (Kdo je tady ředitel a Dogville), vším za velkého ohlasu světa. V poslední době jeho ego dospělo až k módě estetizování destrukce a ódě na vlastní depresi, kterou samorostlý tvůrce trpí a netají se tím.

Jakkoliv se jeho novinka Melancholia vydává za „krásný film o konci světa“, příliš krásně vám po něm nebude. Podobně jako Antikrist, vše začíná nádherně naaranžovanými zpomalenými záběry, tentokrát v hyperrealistických barvách a podle vzorů klasických obrazů. Jenže jejich ohromující vizualita je prázdná, pokud vás tedy nepohltí melancholická, hrozivá atmosféra, kterou se tvůrce snaží diváky i postavy zhypnotizovat.

Kdo jí nepodlehne, na toho čeká pak jen slabý odvar z Rodinné oslavy, výborného dramatu Trierova kamaráda Thomase Vinterberga – v první částí, kdy psychicky nemocná Justine (Kirsten Dunst, uplatňující svou dualitu temnoty a sladkosti) nezvládne svou svatbu. A ve druhé pak budete čekat na konec světa a konec filmu, na druhou srážku s melancholií, tentokrát v podobě obrovské všepohlcující planety.

Trier je příliš inteligentní na to, aby jeho film postrádal smysl, a příliš poťouchlý na to, aby ten smysll byl jasně zřetelný a nenarušovala ho řada záměrných nepřesností (jako že první záběry konce světa se liší od těch závěrečných). Ovšem tolik se tu opájí jedním názorem a jednou náladou, že se na 130 minutách apokalypsa jeho odevzdaného, nemocného a nenávidícího světa vleče. I když pořád dobře vypadá.

Co mě nadchlo:
slušný návrat Kirsten Dunst na scénu
některé obrazy
vtipná rolička plánovače svatby
honosnost sídla, kde se vše odehrává
že k nám film dorazil do kin jen týden po světové premiéře

Co mi vadilo:
že začátek napodobuje začátek Antikrista
že mě film spíš nudil, než hypnotizoval
že na ruční kameru se nedívá moc příjemně
záměrně nepochopitelné chování postav v mnoha scénách
hlučná gradace Wagnerovy hudby na závěr

Melancholia, Dánsko/Švédsko/Francie/Německo, 130 minut. Režie Lars von Trier, hrají Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Alexander Skarsgard, Charlotte Rampling, Jesper Christensen, John Hurt, Stellan Skarsgard, Udo Kier. Premiéra 26. 5. 2011.

Hodnocení: 40 %