Bohatství nebo láska? Vybrala jsem si….

Aleš byl na tom už tehdy finančně hodně dobře. Vlastnil se svým tátou soukromou pilu, a když jeho otec zemřel, Aleš zdědil celou firmu. Vlaďka zatím po gymnáziu pracovala v místních lahůdkách, protože jinou práci nesehnala.

Týden před svými dvacátými narozeninami Vlaďka zjistila, že s Alešem čeká dítě. Radost se mísila s panikou. Co dělat? Má si to malé nechat, nebo jít na potrat? Když novinu oznámila Alešovi, usmál se a řekl: „Tak se vezmeme.“ A tak se vzali. Vlaďčini rodiče se také tvářili rozporuplně. Máma Vlaďce nejdřív řekla, že má čas na rodinu i na manželství. Ale pak se na vnoučátko těšila. Věděla, že její dcera bude s Alešem zajištěná materiálně a nebude strádat. A taťka? Ten si s Alešem taky rozuměl.

Svatbu měli malou, jen pár svědků, oni, rodiče, Vlaďčina babička a Alešovy prarodiče. A Vlaďka byla vdaná paní. V říjnu se jim narodil malý Martínek. Krásný, blonďatý chlapeček s modrými kukadly. Vlaďka byla šťastná. I Aleš se tvářil jako hrdý otec. Začali stavět dům, pořídili si k němu bazén. Malý Martínek měl krásně vybavený pokojíček a Vlaďka, nyní bohatá paní, byla spokojená. Martínek rostl jako z vody a ona měla to štěstí, že Aleš vydělával tolik, aby s ním mohla zůstat doma a naplno se věnovala jeho výchově. Jen jedna věc Vlaďku trápila: Neměla se svým mužem žádný společný koníček, nic, co by je sbližovalo. Aleš byl sportovec tělem i duší. Rád chodil běhat, hrál golf a věnoval se posilovně. Jediný sport, který měla Vlaďka ráda, bylo plavání. Aleš sice plavat uměl, ale plaval jen nerad. Zatímco Vlaďka toužila po dovolené u moře, kde se bude slunit na pláži, koupat a odpočívat, Aleš snil o dovolené v Alpách, na lyžích nebo po náročné turistické túře. A tak se stalo obyčejem v jejich rodině, že každý trávil dovolenou sám, po svém. Vlaďka jezdila k moři s maminkou a malým synem, zatímco Aleš si sbalil ruksak, spacák a stan a vyrazil s kamarády do hor. Mohli si alespoň po návratu říct pár vět o tom, jak se měli. Byli k sobě slušní, vzorně vychovávali Martínka, brali ho do ZOO, do parku a… nikdy se nepohádali. Oni spolu celkově málo mluvili. Neměli totiž o čem. Nenašli jediné téma k rozhovoru, které by zajímalo oba dva. Co jeden miloval, to druhý buď nemusel, nebo přímo nenáviděl. Co jednoho nudilo, to druhého vzrušovalo. Byli jako oheň a vítr. Vlaďka si začala připadat, jako by doma žila s cizincem. Když její muž spal, ona se často přistihla, že sleduje jeho nehybný obličej, jako by se dívala na mimozemšťana a ptala se sama sebe, jaká zvláštní konstelace hvězd ho přivedla k ní, do stejné postele. Dvakrát týdně se milovali, tak nějak ze stereotypu. Ale nebyl v tom žár, toužení. Jen se to stalo zvykem. A vlastně to každý z nich nějak potřeboval. On byl něžný, hladil ji ve vlasech, ale nebyla v tom taková ta živelná láska, jaká by měla být. Vlastně ho i měla ráda. Jen ho nemilovala. Ale Vlaďčiny kamarádky jí tiše i nahlas záviděly. Aleš byl přitažlivý muž a dům, který spolu vybudovali, byl luxusním rodinným sídlem, po kterém touží řada žen. Martínek měl již pět let a byl to krásný zdravý chlapeček.
Ten rok Vlaďčina máma onemocněla. Měly už zaplacenou dovolenou v Egyptě, opět jen Vlaďka, máma a Martínek. Ale máma nemohla jet. Snažila se přemluvit Aleše, aby jel s ní. Jenže ten řekl na rovinu, že by se v písku na pláži unudil. A chodit po památkách? Ani to pro něj nebylo. On potřeboval adrenalin, pohyb, vybičovat své tělo k nadlimitním výkonům. A to mu Egypt nemohl dopřát.
A tak Vlaďka musela jet nakonec s kamarádkou. Mámu opatroval její taťka, tak nemusela dovolenou rušit.

Čtěte: Co když nemáme nic společného?

Dovolená ubíhala a kamarádky i malý Martin si ji jaksepatří užívali. Třetí den dovolené si Vlaďka zašla s kamarádkou na chvilku do kavárny. Martínek byl tak utahaný, že tvrdě usnul a spal, jako když ho do vody hodí. A tak si kamarádky mohly na hodinu odskočit. Hned mezi dveřmi vrazila do mladíka v modré košili. Pak ho potkala, když šla na toaletu a pak zjistila, že bydlí jen dva pokoje od toho jejich. A pak se pravidelně potkávali na pláži. A když malému Martínkovi vletěl balón přímo do klína toho mladíka, tak si s ním začal pinkat. Martin mu začal říkat strejdo a mladíkovi to nevadilo. A když se jen na chvilku otočila, drcla do ní Monika, kamarádka, s kterou byla na dovolené. Otočila hlavu po směru, kam Monika ukazovala, a viděla svého syna, jak k ní utíká se zmrzlinou v ruce. Běžel a smál se, aby těsně před lehátkem, na kterém maminka ležela, klopýtl a spadl i se zmrzlinou do písku. Zmrzlina se pokryla drobnými zrnky písku a chlapcův obličej začaly skrápět slzičky. Vlaďka vstala, zvedla svého syna z písku a odnesla to, co zbylo ze zmrzliny, do nedalekého odpadkového koše. A pak se teprve zeptala, kde vlastně vzal studenou pochoutku. „To strejda.“, řekl chlapec, ukázal prstem na mladíka a hlasitě vzlykl.
A tak se Vlaďka vydala za mladíkem. „To vy jste mému synovi koupil zmrzlinu?“, podávala mu drobné.
S úsměvem odmítl. „Ne, to jsem koupil Martinovi, je to kamarád.  A tak mě napadá, jmenuji se Aleš.“
Aleš, jako její manžel. Ale tento Aleš vypadal úplně jinak. V očích měl čertovské plamínky, postavu měl menší, než její muž, ale…. Vlaďce byl něčím sympatický. A když ji jednou večer pozval do kavárny na večeři, váhala jen chvilku. Moniku poprosila, aby pohlídala spícího Martínka. Ta hodila po kamarádce spiklenecký pohled a ujala se funkce chůvy.

Večeře s Alešem byla úžasná. Prskala smíchy, když jí vyprávěl o svém životě. Byl o dva roky starší, a byl právě v rozvodovém řízení. Děti ještě nestihli mít. Závodně plaval, miloval všechny vodní sporty. A túry taky nemusel. Když ji během večeře chytl pod stolem za ruku, ani se nebránila. Nechala se laskat na noze a po večeři něžně pohladit po spánku. Neuvědomila si, že mu nastavila i druhou tvář. A už se objímali, líbali a tiskli k sobě. A Vlaďka po dlouhé době opět poznala ten svíravý a krásný pocit, jako by její srdce bušilo až někde v krku. Ruce se jí třásly vzrušením, když se objímali a laskali. Opojená vínem se nechala odvést od stolu ne do svého pokoje, skončili v jeho pokojíku, v jeho posteli.

Monika mrkla ráno na kamarádku, která se šouravě vplížila do pokoje. Přiložila prst k ústům na znamení, že malý Martin ještě spí, a mrkla na kamarádku. To mělo znamenat, že ví a že Vlaďka nemusí mluvit. Ta se ale potřebovala vypovídat. Líčila kamarádce průběh večera a ve zkratce naznačila i další pokračování u Aleše v pokoji. „Asi jsem špatná, viď?“, zeptala se provinile kamarádky.
„Znáš můj názor, nedělej nic, co ti není po chuti.“, řekla Monika. „No a z tvého výrazu vidím, že ses prostě znovu zamilovala.“, doplnila ještě.
„Ale….“, zaváhala Vlaďka „to je jen taková dovolenková láska, viď?“
„Záleží jen na vás dvou, ale je tu ještě Aleš, tvůj muž.“
To si uvědomovala i Vlaďka. Věděla, že nemůže jen tak zahodit těch několik let manželství, které není tak zlé. Vlastně vůbec není zlé. Jen je problém, že není ani dobré. Pro ni osobně není žádné a cítí, že tak to vnímá i její muž.
[[related]]
Skončila dovolená a museli se vrátit. Jenže Vlaďka se s Alešem, bydlícím jen dvacet kilometrů od jejich města, nepřestala vídat. Zatímco byl její muž v práci a Martin ve školce a později ve škole, měla čas na milence. Zároveň vedla obvyklý manželský život se svým mužem.
Po roce už měla jasno: Vymění blahobyt a bohatství za lásku. Lásku, která začala klíčit v Egyptě a od té doby sílila každým dnem. Vlaďka se přiznala svému muži a zažádala o rozvod. Vyměnila luxusní dům za panelákový byt, velkou zahradu za balkón. Kamarádky jí mnohokrát řekly, že je hloupá, ona ale věděla, že to, co k Alešovi cítí, je mnohem víc.

S Vlaďkou jsem se už delší dobu neviděla. Tak nevím, jak její příběh pokračuje. Vím jen, že jsem stejný blázen a být na jejím místě, asi bych taky dala na srdíčko.