Ženy totiž rodí
– A miláčku, když chodíš do tý posilovny, díváš se tam na cizí chlapy?
– No, když je nějakej hezkej, tak se podívám…
– Ale já asi nechci, aby ses koukala po chlapech.
– Copak ty se nikdy nepodíváš na jinou hezkou holku?
– No, já jo, ale… ale ty jsi přece žena! A ženy rodí děti!
A mám to. Jsem přece žena. Mám tu smůlu, že jsem z těch, co rodí děti. A proto tedy mají, nejen moje tělo a duše, ale i myšlenky a pohledy zůstat bez poskvrny. Netušila jsem, že to má být prokletí…
Já už vím, čím to je. U mužů zřejmě existuje předpoklad, že když se my díváme, díváme se se stejnými myšlenkami, s jakými se dívají oni. A právě ty se jim nelíbí. Není to ironie?
Je snad tak těžko uvěřitelné, že když vidíme sympatického muže, nepřemýšlíme hned o tom, že s ním skočíme do postele? A i kdyby nás to napadlo, nemáme snad stejné právo pohrávat si s myšlenkami? Má snad být nějaký „přirozený rozdíl“ v dalekosti myšlenek muže a ženy? Má snad žena, která se má stát matkou, přestat být svobodným člověkem plným svobodných myšlenek a pocitů?
Nenechte se vysmát…
