Zápisky z Tinderu – advokát

Koncem ledna jedu ke Zdeně do Nymburka. Ještě to jde, zatím vláda nezavřela okresy, a tudíž nemusím tisknout lejstro, kam jedu a co tam budu dělat. Zdenička je boží člověk. Věkově by mohla být moje máma, ale to nemění nic na tom, že si rozumíme, smějeme se spolu a dostávám rady do života. Probíráme samozřejmě i seznamku. Co si vezu zpátky s sebou (a kocovina to není), je to, že na chlapa musí být spoleh a musí s ním být legrace. „Když se s ním nebudeš smát, život je nuda. Pamatuj na má slova.“

Ve vlaku otvírám Tinder. Minulý týden jsem měla shodu s takovým zajímavým typem (asi advokát) a napsala jsem mu první. Jednak mě zaujal jeho vtipný popisek o sobě a taky některé fotky. Opět to vypadá, že má rád hory a hraje na kytaru. Tato dvojkombinace je nebezpečně lákavá. Mám tam vtipnou odpověď. Oslovuje mě několika jmény, podrobně popisuje moje fotky včetně mých kompresních ponožek, shodujeme se na horách, proseccu i kávě. Navíc hraje v „tancovačkové“ kapele, občas i zpívá a zná Slamník. Jeho ostrovtip je neskutečný. V podstatě jsem nikdy takovou zprávu nečetla. Hned po ránu mám úsměv na tváři a větší elán do života. Nebudu odepisovat hned, až večer.

Večer si naleju sklenku prosecca a odpovídám směle a vtipně (nebo si to aspoň myslím). Něco v tom smyslu, že jsem měla vůči advokátům jisté předsudky – že to jsou škrobení suchaři, ale že po přečtení jeho zprávy vidím, že jsem na omylu. Píšu mu preferované oslovení, více o svých zájmech a ptám se na to, co má rád on a že sympatie jsou rozhodně vzájemné.

Odepisuje až po několika dnech. Vždy pozdě večer. Já jsem na Tinderu také až večer, lézt na to i přes den, visí člověk na mobilu ještě víc než normálně. Samozřejmě mi hned dochází, že musí být hodně vytížený.

Po přečtení jeho zprávy ve mně poprvé příjemně hrkne. Že tohle zažiju na Tinderu, by mě nenapadlo ani ve snu!! Jak může být někdo tak vtipný a ještě mít úplně stejný zájmy. Cokoliv napíšu já nebo on, jsme ve shodě. Má rád lyžování, hory, Itálii… pochází z Ostravy (to nemůže být pravda, to je moje srdcovka). Miluje Beskydy stejně jako já. Pije prosecco (to už je jen třešinka na dortu). Prosecco chlapi nepijou. Výjimka je můj šéf a teď advokát. Dodává taky to, že co má úplně nejvíce rád, jsou jeho dva synové, které má často u sebe. A že doufá, že mě to neodradí. To mě samozřejmě neodrazuje, protože děti mám ráda, ač svoje nemám. A není všem dnům konec. Co mě dostane úplně nejvíc, je věta, že po přečtení naší konverzace ho napadá jen, kde jsem byla celý jeho život. Je zatím smajlík, ale tohle není jen lichotka, ale mega poklona. No a teď už nezbývá, než se osobně vidět, což oba chceme, ale advokát je velmi busy, a tak navrhuje v mezičase telefonát a ten další týden osobní schůzku. Hlavou mi bleskne – tam si potvrdíme vzájemné sympatie, proběhne chemická reakce a pak už budeme jezdit na tu chatu do Beskyd, kde je naše rodná půda a rodiče nás obou a všechno bude zalité sluncem…

Zdroj: Shutterstock.com

Vyměňujeme si čísla a píšeme už na Whats. Jeho humor nepolevuje. První únorovou sobotu jedu s kamarádkou z práce na Milešovku (s horalem to nevyšlo a na kámošky je vždy spolehnutí). Vždycky jsem to chtěla vyšlápnout a je sníh, tak to bude prima zážitek a určitě vyhlídka jak víno. Píšu mu o svém programu a on vtipně reaguje, že by mohlo dojít k náhodnému f2f horskému setkání. Že má sice děti, ale v kolik máme v úmyslu dobýt vrchol. My s Mácou vyrážíme brzy ráno jako správné horalky, a tak se nakonec shodneme, že je to blbost a že to osobní setkání ponecháme na jindy.

Z Milešovky sice není výhled jak víno, ale mlha přede mnou, mlha za mnou… zato je tam málo lidí a namrzlý sníh, takže cestou zpět se s Mácou kloužeme po zadku, neb nesmeky na boty s sebou fakt nemáme. Jak poznamená advokát, ale holka z Beskyd by měla mít s sebou správnou zimní výbavu. Měla, ale neměla. Posílám mu pár fotek a domlouváme se na tom, že až uspí děti, tak večer zavoláme. Paráda! Moc se těším, protože ta konverzace je čím dál vtipnější a volaní večer už něco znamená. Telefonát je totiž více než chat. Jsem zvědavá na jeho hlas…

Po dalších vtipných zprávách, jak ho přístup Hurvínka k pohádkám a zážitky z pracovní zakázky, kterou během dne dokončoval, vyřídily, si konečně voláme. Je to od začátku velmi příjemný a svěží pokec… Jeho hlas je trochu jiný, než jsem si představovala, působí na mě zkušeně a hluboce. Normálně bych mu tipla podle hlasu víc, než mu je, ale věkově je mezi námi rozdíl jeden rok. Potvrzuje se to, že na cokoliv narazíme, na to máme buď stejný názor, a když to tak není, vtipně se navzájem dobíráme, jako např. u debaty, zda je přátelství mezi mužem a ženou možné, či nikoliv. Probíráme práci, děti, vztahy, jeho manželství, které skončilo a samozřejmě zájmy, u kterých se potvrzuje, že jsou dost podobné. Především velmi kladný vztah k horám, turistice, lyžím, Italii a Beskydám. Velké téma je taky muzika, kterou máme oba rádi a zjišťujeme, že na Slamníku zná kapelu, na kterou já chodím, a občas tam hrává taky, jak už mi psal předtím. Pak se dostáváme i k těm více „povrchním“ tématům, jako je „Já ale nevypadám jako modelka a nemám pekáč buchet“… a „Už jsem ti psala ve zprávě, že mám široká ramena a jsem žirafa.“ Vtipně sekunduje, že konečně, když mi bude chtít dát pusu, tak nebude muset roztahovat nohy a naklánět se nade mnou… To byla taky jedna z věcí, která mě zaujala, když jsem četla info o něm, že má skoro 190. Mluvíme tak dlouho, že mi vůbec nedochází, že jsou dvě ráno a že ten rozhovor trvá už čtyři hodiny. Mluvili jste někdy tak dlouho s někým, koho jste nikdy neviděli? Já ne a asi by mě to předtím ani nenapadlo. Notabene debatovat telefonicky tak dlouho s chlapem. Ženy bývají v tomto směru upovídanější.

Konec telefonu to mezi námi jiskří, že padají návrhy typu – posílám pro tebe taxíka a pokračujeme v debatě u mě doma… Probudí se ve mně obě Zuzany. Jedna chce moc jet a zachovat se spontánně. Ta druhá to udělat nechce z toho důvodu, že mu nechce skočit do postele (ač je to nabídka na bublinky a pokec, víme, jak to končí) a navíc mi bliká kontrolka kvůli dětem. Co se jim ráno řekne? Kdo jsem a jak jsem se zjevila v jejich hnízdečku s tatínkem? Tedy končíme rozhovor tím, že ač chceme, nehodí se to a necháváme to na fyzické rande. Oba se shodujeme, že tento náš telefonát bereme jako první rande. Sice online, ale kdo má první rande online a ještě 4,5 hodiny? Konečně otevírá svůj kalendář v telefonu a domlouváme se na pondělí. Po práci Malostranská, procházka, zajistí prosecco i skleničky (bary jsou pořád zavřené kvůli koronáči), pak se uvidí, kde skončíme… Mají být velké mrazy. Loučíme se, ač se nám nechce nebo to tak aspoň vnímám, a posíláme si ještě přes chat fotky. Konečně vidím jeho děti – oba chlapci. Z fotek působí božsky jako všechny děti. 🙂 Píšeme si, že se těšíme na pondělí na osobní setkání. Vše vypadá jako idylka. Nemůžu usnout, takže si jdu ve tři ráno uvařit meduňku a myslím na něj a musím si přiznat, že jsem virtuálně zamilovaná. Telefon byl wow a je to přesně typ chlapa, co by se mi líbil, ač mi v hlavě samozřejmě naskočí i to, že je hodně busy, dělá často do noci a má pravidelně děti. I tak to chci zkusit, v pondělí vše dopadne na výbornou, o tom v tu chvíli vůbec nepochybuji. Není důvod.

V neděli hned píšu holkám, že jsem měla telefon s advokátem a že je to ještě více wow. Moje tělo na to reaguje taky. Když se mi někdo hodně líbí, přestávám jíst a scvrkne se mi žaludek. Alespoň zhubnu ta dvě kila, která potřebuji bezpodmínečně sundat, abych měla lepší břicho, a hlavně lepší pocit ze sebe.

Den D. V Praze kalamita. Sibiř. Stojím na zastávce a bus nikde. Když vidím tu cestu, tak se mu nedivím… sníh a namrzlo. Ono je opravdu asi -15. Vydávám se pěšky o kus dál k náměstí, kde jezdí více spojů. No asi po dvou hodinách přijíždím do práce totálně zmrzlá. Pomyslím si, to bude randíčko. Budu červená v obličeji, kulich, rukavice a ano mám na sobě tu černou zimní bundu, kterou tahám pořád.

Advokát nepíše a je už kolem třetí hodiny odpoledne. Napíšu po chvilce sama, zda platí v šest na Malostranské. Za chvilku mám odpověď: „Zrovna jsem se i chtěl ozvat. Bohužel to dneska nedám, potřebuji něco urgentního řešit v práci, ozvu se pak, pardón.“ Ufff – pro mě ledová sprcha. Tolik jsem se těšila a doufala, že to klapne, ač je venku asi mínus dvacet a na chození Prahou to je teplota poněkud nízká. „Zachrání“ mě Marcela. Zaplať panbů za kámošky – ty tě nikdy ve štychu nenechají. Jede za mnou do práce a za chvilku už šlapeme na Budějárnu a kupujeme si cestou svářo. V tom ukrutným mrazu to vypijeme raz dva, neb se přeci musíme zahřát a cestou do Vršovic kupujeme další do druhé nohy. Poté, co vše probereme a ujistí mě, že není jediný důvod, aby se už neozval, promrzlá na kost sedám do vlaku a frčím do Uhříněvsi. Nemůžu spát, v hlavě mám jeho a v žilách mi koluje červené víno. To bude noc… Samozřejmě přesvědčuju i já sama sebe, že určitě měl neodkladný projekt, do tří dnů se ozve a my vyrazíme na vysněné rande Prahou.

Advokát se neozývá ani druhý den, ani za tři dny… jsem z toho zklamaná. Odjíždím na víkend za svými blízkými kamarády do Bukovan a v době covidové paříme u nich na baráčku. Probíráme i zkušenost z Tinderu a posilněni vínem debatujeme ostošest. V neděli na Valentýna jdeme na dlouhý okruh do Týnce, pořád mrzne, ale už ne tolik. Valentýna neslavím, ale stejnak hlodá to ve mně, proč se neozývá a kde asi je? K večeru přijíždím do Prahy a píšu mu já. Hezky. Mile. Jaký měl víkend a zda si nechce večer zavolat. Nic. Bez odpovědi. V hlavě mám scénář, že určitě zítra se ozve nebo mi pošle do práce kytici a vše se vysvětlí. Není přeci důvod, aby přestal komunikovat. Kytice se nekoná, ale co je horší, nedostává se mi odpovědi.

Další víkend jedu k našim a dáváme s bráchou zimní výšlap na Lysou. Dominantu Beskyd. Přidává se k nám jeho nejlepší kamarád, a ač mě táhnou šíleným krpálem mimo turistickou trasu a mám po kolena sníh, konečně si vyčistím hlavu a myslím na něco jiného než pana advokáta. Je nádherný den. Azuro a mráz. Večer posedím se svou rodinou a po pár skleničkách prosecca napíšu advokátovi. Něco v tom smyslu, že jsem byla na Lysé, že to byla pecka a že přemýšlím, proč už se vlastně neozval… Píšu to s vědomím, že se odpovědi asi nedočkám. I tak jsem měla potřebu ještě jednou napsat. Naposledy. Poslední tečka. Advokát už se nikdy neozval.

Zdroj: Zuzana Štefanková

Zajímá tě, jak Zuzky dobrodružství na Tinderu pokračovalo? Příští týden se můžeš těšit na další kapitolu… A první část si můžeš přečíst tady.