Z deníku anorektičky – 3. díl: Konec dobrý, všechno dobré?

V momentě, kdy jsem se ocitla v nemocnici jen s balíčkem osobních a hygienických potřeb, navlékli mě do populárního nemocničního úboru s příznačným názvem „anděl“. Nelíbilo se mi to, a proto jsem měla přirozeně tendence, spustit místní anarchii, jen co obhlédnu místní terén. Děvčata, která byla se mnou na pokoji se dala popsat několika slovy – velmi zdechlé dívky s neuvěřitelně křehkou duší. Popravdě byla jsem jediná tamní prsatá anorektička, což ze mě jasně udělalo vůdkyni „gangu chrtů“. Celkem jsme byly na pokoji 4 – z toho 3 aktivní… Co to znamená? Že já a ještě dvě dívky jsme ještě mohly chodit. Ta čtvrtá, Jana, už chodit nemohla. Ve skutečnosti nemohla ani mluvit, ani se smát. Ačkoliv mně se to jednou podařilo  – rozesmála jsem Janu. Dokonce si i doktoři pochvalovali, že ačkoliv si dělám legraci z místního psychologa, který mi připadal jako nějaká animovaná postavička šílence, má moje přítomnost pozitivní vliv na léčbu Jany (která vážila neuvěřitelných 19 kilogramů, v jejích 20 letech).

„Jídlo“ ve formě umělé výživy nám nosila sestra Macumba – to jméno jsem jí dala já. Sestra se ve skutečnosti jmenovala Mersedes Mesárošová a byla očividně romského původu což si však nehodlala připustit a neustále nám zdůrazňovala, že je ITALKA!!! Tato sestra byla pro nás všechny jistou desinspirativní ikonou jelikož nám mnohdy chodila vyměňovat kanyly s rukama umaštěnýma od uherského salámu (alespoň jím vždycky zapáchala), ale faktem je, že poté, co jsme ji s děvčaty přistihly při tom, jak se láduje salámy, které nakradla v nemocničních přídělech, okamžitě ji vyhodily – i s plnou kabelkou jídla.
Dále se mi svým pobytem v nemocnici povedlo zavést místo andělů módu plážových oděvů – zkrátka jsem tam všechny holky naučila chodit v plavkách a podpatcích… To by doktorům až tolik nevadilo. Horší bylo, že jsem systematicky ničila již zmíněného doktora psychologie – který podle mého názoru už byl stejně kapičku narušený. Nejen, že mu chybělo několik zubů, ale dokonce měl takové zvláštní tiky při nichž se vždy asi vteřinu přímo ďábelsky zachechtal.

Jednou jsem se vrátila ze sezení s tímto doktorem pošukem s vítězoslavným výrazem ve tváři a holky na pokoji byly extrémně přepadlé. „Co se sakra stalo?“ ptala jsem se jich… „Jana…“ Vyhrkla ze sebe jedna z holek. Podívala jsem se na prázdnou postel, kde Jana ještě před půl hodinou ležela. Okamžitě jsem se rozběhla zpět na chodbu. Když jsem uběhla pár metrů, zastavila jsem se a doslova jsem ztuhla… Za naší kamarádkou, slaboučkou Janou právě zapínali igelitový, naprosto odporný, černý pytel nad kterým plakala její maminka. V tu chvíli se vám zkrátka zastaví svět a nejste schopni vnímat nic jiného. Máte pocit, že slyšíte jen ten zvuk zipu…Vidíte holčinu, které jste dokázali vykouzlit její poslední úsměv na tváři… její poslední úsměv v životě a skrz neuvěřitelné sevření žaludku a knedlík v krku si říkáte si, „cože?“…na nic víc se prostě nezmůžete. Stála jsem na té chodbě ještě dlouho potom, co Janino tělo odvezli. V tu chvíli, kdy jsem se vrátila na pokoj, všechny jsme se rozbrečely. Druhý den ráno – po probdělé noci, kdy jsme každá z pusy vypustily „já chci k mámě“, což v tu chvíli nebylo vůbec trapné, protože postel, kde ležela Jana byla osvícená světlem pouliční lampy a celý pokoj byl tak strašně děsivý, jsem až k ke 2 hodině usnuly.

Abych to zkrátila, věci potom dostaly rychlý spád, já se dostala z nemocnice pár týdnů po Janině smrti, obě holky záhy po mně. Dodnes a po celý zbytek života si kromě živé vzpomínky na Janin úsměv ponesu nemocnou štítnou žlázu, celoživotní nutnost brát prášky, neuvěřitelně poškozený zažívací trakt, silné a nenávratné poškození jater a ke všemu jsem neplodná.

Doufám, že můj příběh vás alespoň trochu chytil za srdce, nebo v něčem poučil. Chtít vypadat dobře není špatná věc, ale důležité je uvědomit si, kdy už to přeháníte…