Veselé žití v paneláku

Když utichl největší ruch, začali se nájemníci poznávat. Na domovních schůzích jsme po sobě pokukovali a zjišťovali, kolik kdo má dětí a jak starých. Ne snad proto, že bychom se tak zajímali o budoucnost našeho státu, spíše abychom měli alespoň nějakou představu o hluku, který budou vydávat. Sešlost je tam víc než zajímavá. Pár malých dětí, které zatím vozí maminky v kočárcích a o nichž víme hlavně za nocí, kdy se snaží dát světu najevo, že ony jsou tu taky. Pak puberťáci, kteří “vyzdobili” výtah i chodby nápisy čitelnými a srozumitelnými jen jim samým. O prázdninách a o víkendech, kdy jsou jejich rodiče v práci nebo někde na zábavě, pořádají divoké party, pouštějí tuc tuc hudbu a na  balkonech kouří trávu.

Nechybí několik důchodců, kteří bydlí v přízemí a mají psa, jenž hlásí jakýkoli pohyb na chodbě. Prarodiče, ještě příliš mladí na důchod a starající se o svá vnoučátka. Sportují a víkendy tráví více na chalupách než v paneláku. Máme tam také staré mládence. Celkem dva, a úplné opaky. Jeden je samá žena, víno a zpěv, druhý je sám se svým jezevčíkem a občasnou návštěvou dcery.

Bydlí tu i prazvláštní rodinka, která se skládá z rodičů a dávno dospělého syna a která hned po práci letí s pet lahví do blízké hospody pro pivo. Pak si na balkoně pouští hudbu – přesněji řečeno, pak nám všem pouští na balkóně hudbu až do večera.

Myslím, že se snášíme celkem bez problému a s poměrně obrovskou dávkou tolerance. Nenadáváme na skotačící děti, když nám nepadá lustr a z kredence hrnečky. Nechodíme si stěžovat na sousedku, když nám nad hlavou ve dvě ráno skáče ždímající pračka. Nerozčilujeme se, když se soused vrací z hospody k ránu a křičí na svou ženu, jež po něm metá v palebné linii skleničky i nádobí. Neupozorňujeme taktně sousedku, že její sexuální hrátky jsou slyšet nejen pod ní v bytě, ale až na hřišti přes ulici, odkud se k jejím oknům upírají zvědavá dětská očka. Nenadáváme bezdomovcům, kteří se po ránu hrabou ze svých kutlochů ve sklepě. Žijeme si tam tak nějak spokojeně.

Jedinou vadou na kráse je zřejmě prokletí vchodu. Za devět let společné existence se u nás vzal jeden jediný pár, který se hned po svatbě odstěhoval ( a dobře udělal), ale rozvedlo nebo rozešlo se celkem šest rodin. V jedné to podle nočních výstupů pěkně vře a vypadá to na sedmý rozchod. Jsme takový normální vchod. Nehádáme se, někteří se ani nezdraví, prostě jen žijeme společně na ploše několika set metrů čtverečních, ovšem silně uvažuji o tom, že změníme lokalitu. Trošku věřím na něco mezi nebem a zemí a co kdybychom byli na řadě?