Veronika Freimanová: Herečkou jsem příjemnou náhodou

Jak dlouho jste už v ?
K této otázce mám historku. Má dcera mi namalovala při zkoušení do scénáře hry Kdes to byl(a) v noci takového „hlavonožce“, tenkrát jí byly asi tři roky. Teď je už slečna, takže vždycky když vidím tuhle kresbičku, tak se dopočítám podle tohoto obrázku a jejího věku. Je to tedy letos už sedmnáct let! Z určité pověrčivosti s sebou nosím scénáře na každé představení, takže pokaždé když tu postavičku vidím, tak mi připomíná i hezké časy a vnese mi úsměv na tvář.

Po šesti letech jste nazkoušela hru Kvartet. Dávala jste si od divadla pauzu účelně?
Nezkoušela jsem vědomě, protože jsem pět let točila seriál Vyprávěj. Ale musím říci, že jsem to nijak zásadně nepociťovala, protože inscenace se nederniérovaly- některé z nich se už hrají těch 17 let. Počet představení tedy zůstává stejný a musím se přiznat, že každé nové je celkem zásah hlavně po té časové stránce, jelikož mám na repertoáru Divadla Bez zábradlí celkem asi 7 inscenací. Když si to spočtete, vyjde vám, že hraji půlku měsíce a k tomu ještě natáčení – to je více než dost! (směje se).

Jak se vám zkoušelo s režisérem Petrem Slavíkem?
S Petrem se známe od dětství, tak co se týče zkoušení s ním, bylo to moc příjemné setkat se po tolika letech, co se známe jako kolegové. Zkoušela skvělá parta lidí, které znám už dlouho, zkrátka takový „návrat domů“.

Dá se tedy říci, že spíše než zkoušení to bylo příjemné setkávání se s přáteli?
Bylo příjemné zkoušet s lidmi, které důvěrně znáte, ale myslím si, že žádné zkoušení není pohodové (smích). Je to vždy taková „bitka“, kde herci bojují s postavou a snaží se najít její podstatu a co nejlépe vystihnout její charakter.

Jakou postavu zkoušíte?
Kvartet je příběh čtyř lidí, kteří tráví své stáří v profesním „domově důchodců“, které u nás nenajdete, dá se přirovnat k domovu klidného stáří. Má postava se jmenuje Cissy a není to až tak o jejím věku, ale o tom, co si prožila. Je tím svým životem natolik poznamenaná a ostatní se ji snaží ochraňovat. Více už radši nechci prozrazovat (smích).

Jaké představení vám přirostlo nejvíce k srdci?
Těžko říci. Každá role a příležitost mě posunula o něco dál. Ale zpočátku mého působení zlomové bylo asi představení Každý rok ve stejnou dobu. Jednak si vážím důvěry, kterou do mně vložil Karel Heřmánek (pozn.red. ředitel divadla) a že mi svěřil tak krásnou roli, která je ojedinělá i třeba tím, že tato hra má pokračování: Další roky ve stejnou dobu. Tato představení se dají vidět i nezávisle na sobě. Neustále si v této roli nacházím něco nového a moc mě ji baví hrát, i když se už pomalu, ale jistě přesouváme věkově do té druhé části (smích).  I proto si myslím, že tato dvě představení pro mě byly v tom divadle zásadní.

Vy jste za svou kariéru účinkovala v desítkách projektů. Jako jeden z přelomových ve vaší kariéře je považován film Sneženky a machři. Vnímáte to stejně?
To je zvláštní. S Radkem Johnem (pozn.red. scénárista) jsme jako děti pár lyžařských zájezdů společně absolvovali. Byli jsme rodinní přátelé, takže mi posléze asi tuto roli psal, jak se říká, na tělo. Když se film natáčel, tak si v tu dobu nikdo z nás neuvědomoval a ani ve snu nás nenapadlo, že bychom točili „kultovní film“, což se ukázalo až s nastávajícími roky, kdy mi třeba lidé říkali, že emigrovali s jedinou kazetou a to právě s tímto filmem. Pro spoustu diváků se ten film stal filmem jejich mládí, a proto si ho asi tak oblíbili.

Jaké bylo pokračování po 25ti letech?
On život po těch dvaceti pěti letech není už taková sranda, jako v sedmnácti (smích). Ale myslím si, že má linka s Vaškem Koptou byla zajímavá a pro diváky, doufám, zábavná.

Jak vzpomínáte na roli ve Vyprávěj, za kterou jste byla dokonce dvakrát odměněna diváckou cenou TýTý?
Bylo pro mě milé překvapení, že jsem získala tak krásnou a velkou roli bez konkurzu. V době, kdy jsme začali natáčet jsem byla srozuměna s tím, že Vyprávěj bude mít 100 dílů, ale už jsem si neuvědomovala, v jak dlouhém časovém horizontu se bude natáčet. Točili jsme dohromady pět let! Na tuto práci vzpomínám s určitou nostalgií. Už v této době se seriál reprízuje a má stejný úspěch, jako při premiérových uvedeních. Vše zraje jak víno, si tak uvědomuji, když s tebou mluvím (smích).

Váš otec byl režisér. Myslíte si, že jste zdědila umělecké vlohy po něm?
Můj tatínek byl především operní režisér. Ráda jsem jako malá chodila na zkoušky a jeho práci sledovala, nikdy jsem však neměla ambice se stát herečkou. To se stalo úplnou náhodou, když má sestra zkoušela amatérské představení Schovávané na schodech, tenkrát s posluchači DAMU a někdo jí vypadl. Dostala nápad obsadit mě. Tak moc mě to bavilo, že jsem se přihlásila na Pražskou konzervatoř, odkud jsem šla do Činoherního klubu a měla to štěstí, že za doby, kdy jsme my začínali, se točilo spoustu televizních inscenací, pohádek atd. Do jisté míry jsme to měli jednodušší, než to mají mladí umělci teď.

Spousta herců si přeje, aby se jejich děti nevydaly stejnou cestou jako oni sami. Jste tedy ráda, že si vaše dcery vybraly jiné povolání?
Mé dcery sledovaly mou kariéru odmalička a moc dobře ví, jaká je to občas řehole. Mě práce přicházela pozvolna a tak nějak na sebe přirozeně navazovala. Můžu tedy mluvit o velkém štěstí, ale právě proto, že mé dcery viděli tzv. „do kuchyně“, tak byly rozumné a vybraly si jiné povolání (smích). Nejsem ale matka, která by jim to zakazovala anebo je od herectví dokonce odrazovala.

Médii proběhla na podzim zpráva, že jste se vdala za architekta Vladimíra Boučka. Jak jste k tomuto rozhodnutí dospěla?
Já momentálně prožívám jedno z nejšťastnějších období v životě. Dcery mi dělají radost, po herecké stránce si nemůžu stěžovat a to samé platí i pro tu osobní rovinu. Vše se tedy snad děje tak, jak má…

Děkuji za rozhovor.

Foto: profimedia.cz, archiv Veroniky