Vdovec

Oldřich, kolega z druhého konce chodby se nám nestačil vyhnout a já do něho trochu vrazila. Se smíchem jsem se mu omluvila, ale ani si mě nevšiml a šel dál. Zaťukala jsem si na čelo. „Co mu je “ Erika mávla rukou. „Když jsi byla na dovolené, tak mu umřela žena. Dost ho to vzalo.“ To jsem nevěděla. „Neměla bych se mu omluvit “

„Pusť to z hlavy! Přece kolem něho nebudeme chodit po špičkách! Je to dospělý chlap! A sám není. Má ženatého syna!“ Ale Oldřich mi nešel z hlavy. Než jsem šla domů, zaťukala jsem na jeho laboratoř. Když se ozval, vešla jsem. Otočil se na mě od stolu.

„Janičko… co potřebuješ “ „Oldřichu, já jsem to nevěděla. Upřímnou soustrast.“ Šla jsem k němu a objala ho. Znehybněl, ale hned se rychle, ale jemně z mého objetí vykroutil. „Děkuju, Janičko. Děkuju. Je to těžké. Těžké.“ Chytla jsem ho za rukáv jeho bílého pláště. „Kdybys něco potřeboval, řekni.“ Smutně se usmál. „Co já bych od tebe mohl potřebovat “

Koukali jsme na sebe a já cítila, jak do mě od něho přechází zvláštní teplo. Omotávalo mě příjemné mravenčení a nejradši bych šla k němu co nejblíž! A v tu chvíli jsem zjistila, že k němu opravdu jdu! Ale on šel ke mně taky! Stáli jsme těsně u sebe, Oldřich mě objal jednou rukou kolem pasu a druhou na zádech, pevně mě k sobě přitiskl a líbal mě, couvali jsme ke stolu a Oldřich mě na něj položil a nalehl na mě a já zavřela oči a celým tělem jsem se k němu vzepjala, na chvíli ode mě odešel, slyšela jsem, že zamyká, hned se ale ke mně vrátil, ucítila jsem jeho tělo na svém a pak bylo kolem mě zemětřesení, hurikán, tsunami… Nic z toho mě ale nezničilo! Naopak! Naopak…

Když jsme asi za hodinu prošli kolem vrátnice, jeli jsme k němu domů. Ráno jsme si řekli, že nás potkal zázrak lásky a že nebudeme nevděční! Přijali jsme ho. Druhý den Oldřich přestěhoval mé věci z podnájmu, ve kterém jsem bydlela od školy, a když mi paní bytná se slzami na krajíčku šeptala, že se můžu kdykoli vrátit, zavrtěl hlavou.

„Už jste někdy viděla, aby novomanželé bydleli každý zvlášť, když mají svůj byt Mám pravdu, Jani “ Přitáhl mě k sobě a já, šokovaná nečekanou nabídkou k sňatku, jsem nemohla udělat nic jiného, než přikývnout…

Svatbu jsme měli za půl roku. Za tu dobu jsme na sobě nenašli jedinou chybu! Všechno bylo dokonalé! Oldřichův syn byl rád, že otec už není sám a jeho těhotná žena si mě také oblíbila. Často jsme k nim chodili na návštěvu. Oldřich se na vnoučka strašně těšil a už teď mu kupoval dárky. V duchu jsem si říkala, jaký z něho bude vzorný tatínek, a těšila se, až za rok vysadím prášky a začnu se těšit na naše děťátko. Oldřich chtěl totiž s dítětem dva roky počkat, říkal, že až půjde do důchodu, půjde naše malé do školy a on na něj bude mít čas. Souhlasila jsem s tím. Proč ne Až se o naše děťátko začneme pokoušet, bude mi třiatřicet, času mám dost!

Když se vnouček narodil, dostal jméno po dědovi. Na naši první návštěvu jsme přinesli plno dárků a stáli jsme nad postýlkou jak nad malým zázrakem! Moje snacha, o pět let mladší než já, vzala malého do náruče a podala mi ho.

„Pochovejte si ho!“ Držela jsem voňavý uzlíček v náručí a štěstím jsem zavírala oči. Zblázním se radostí, až budu držet svoje dítě, pomyslela jsem si a do toho jsem uslyšela spokojený a hrdý Oldřichův hlas. „Tak tenhle škvrček se jmenuje po mně! Oldřich! Náš Olínek! Tak mi říkal můj tatínek! Olínek! Je to moje krev, jsem to já!“ Objal mě kolem ramen a láskyplně se na malého díval. „Řekl bych, že je mi i podobný, co No… tak já vám teď něco řeknu!“ Všichni jsme se na něho podívali, on nás jednoho po druhém přejel pohledem, ještě chvíli nás napínal a pak to konečně řekl. „Nechci už žádné dítě. K čemu, když máme Olínka Co tomu říkáš, Janičko Stačí nám Olínek, viď “

Povídka je z připravované knihy Ireny Fuchsové KDYŽ MÁME PÉŤU OBĚ, která vyjde v nakladatelství Erika na jaře 2007 (www.kdyz.cz).