V potoce jako pstruzi, nebo jako žáby v bahně?

Podzimní pošmourný předdušičkový sobotní den – den, který jsem trávila vařením, uklízením po svých ratolestech a věčně zaneprázdněném manželovi. Neočekávala jsem, že by se ten den mohlo stát něco zvláštního.

V podvečer při vynášení odpadků jsem se venku setkala s Jirkou. Můj dávný milenec. Seděl na obrubníku a pokuřoval. Mohla bych se divit, kde se tu tak z ničeho nic objevil, ale jeho švagr, bydlící ve vedlejším vchodě, zrovna slavil kulatiny. Jirka byl taky pozván, i když moc nadšený z toho nebyl, prostě povinná rodinná oslava. Využil situace a šel se svou dcerou z prvního manželství, raději ven trochu se vyvětrat.

Já vysypala odpadky a posadila se vedle něj, jako bychom se rozloučili teprve včera a nikoliv před pár měsíci. Zavzpomínali jsme na letní diskotéku, kdy jsme se tady po plouživém tanečku šli projít podél potoka dál od sídliště. A teď jsme nemohli nic, tady na sídlišti před jeho náctiletou dcerou, která kolem nás zvědavě kroužila. Vzpomínky byly moc živé.

„Hani, já odvedu dceru k sestře na oslavu, chvilku tam zdvořilostně pobudu a tak za hodinu za posledním barákem tě čekám, až tam budu, prozvoním tě mobilem.“ A skutečně, po necelé hodince sms: „Už jsem tam a chci tě moc! Chybí mi tvoje vůně, polibky, vlasy i to všechno ostatní.“

On se zbláznil, vždyť je venku mokro a zima, jak to chce udělat, jak se pomilovat, když léto už dávno skončilo a je konec těm letním vlahým večerům? Problesklo mi hlavou, ale hnána zvědavostí a touhou po hřejivé náruči, které se mi od manžela už dávno nedostávalo, jsem se v mžiku převlékla do sportovního. A před odchodem zamumlala, že si jdu zaběhat.

článek

Jirka už mě netrpělivě vyhlížel. „Pojď, projdeme se k potoku na naše místo“ a už si mě vedl za ruku jako romantický snílek. I když romantický snílek byl. Oba jsme stejné měsíční znamení, oba máme rádi romantiku a vodu a měsíc v úplňku. V tu chvíli mi rázem nevadí, že při našich zastaveních se v půli cestě, při polibcích na nás jemně mží a padá mlha. Jen když můžu být aspoň chvíli s ním venku na vzduchu. Taková podzimní romance.

Na našem místě, pod mostkem, teď k podzimu trošku zarostlém, se nám oběma vybavily letní vzpomínky. Naše těla spalovala nenasytná abstinenční touha. Jirka trochu ušlapal přerostlou trávu, sedl si na schodek, který vedl k potoku a posadil mě na klín, ve kterém se mu to už notně bouřilo. Rifle mu byly už hodně těsné. Bleskurychle jsem mu z kalhot vysvobodila jeho naběhlé mužství a chopila se jej pořádně masírovat. Ani on nezůstal pozadu, vsunul prsty do kalhotek a spokojeně zamručel nad zjištěním vlhkosti a propustnosti mojí lasturky. Pysky byli pěkně naběhlé a rozevřené.

Po pár elektrizujících a žhavých polibcích jsem už seděla na koníčka a divoce přirážela. Bylo mi jedno, že je zima, mokro a na svahu potoka poněkud blátivo, že budu trochu špinavá a promoklá. Jeho hřejivá náruč a žhavá vášeň mě zahřívala zevnitř, teplo z nás vystupovalo ven a ani jednomu z nás nebyla v tu chvíli zima. Toto milování v nás zanechávalo ten nádherný osvobozující pocit. Všechno zůstalo tak nějak za námi, ruch města, starosti, povinnosti. Nebyl tam nikdo jen my dva, potok a měsíc v úplňku.

Domů jsem doběhla zablácená a honem se hrnula do sprchy. Manžel od televize na mě jen zavrčel, že bych se na to běhání aspoň v tomhle sychravým počasí měla vykašlat. A chodit domů jak zablácená žába, že si sama přidělávám práci.

Foto zdroj: profimedia.cz