Úspěšné ženy – Písničkářka Jana Rychterová: Zpívání je můj lék

Jak ses dostala ke zpívání? Pocházíš z hudební rodiny?
Ke zpívání jako k profesi jsem se dostala kolem třicítky. Učila jsem ve škole, ale vyhrála jsem jednu pěveckou soutěž, tak jsem využila příležitosti. Prostě přišla chvíle, kdy jsem měla možnost zvolit, jestli zůstat u pedagogické činnosti, nebo si vyzkoušet zpívání na plný úvazek. Nakonec se z toho pokusu stala milovaná profese. A ač nepocházím z vysloveně hudební rodiny, u nás doma se vždycky zpívalo. Doma, v autě, kdekoli, maminka nás naučila desítky lidových písniček. To jsou začátky, které jsou nejcennější devizou.

Kdy tě napadlo, že by bylo fajn tvořit pro děti?
Když jsem učila děti na prvním stupni. Hledala jsem způsoby, jak děti naučit například mluvnické pády tak, aby je to bavilo. Nakonec z toho vznikla písnička O babičce ve všech pádech, od ní se odvíjely další – o vyjmenovaných slovech. Když jsem se rozhodla pro zpívání, tyhle písničky tvořily základ mého repertoáru pro dětské publikum. Využila jsem je dokonce i pro diplomovou práci, objevily se i v odborném časopise, dodnes se podle CD Hrátky s češtinou a dopravní výchovou na mnohých školách učí. Dokonce mě zájem donutil udělat malou reedici, brzy to půjde znova do výroby.

Co tě baví víc šansony nebo písničky pro děti? Dá se vybrat?
Šansony jsou moje srdeční záležitost, jsou to písničky, kterými si léčím duši. A jak jsem zjistila, pomáhám v tom i ostatním. Zpívám o životě, který je veselý, zábavný, ale jindy nám může připadat zoufalý či smutný, takové jsou i moje texty. Je tam od všeho kousek. Při dětských písničkách se vyblbnu, svým způsobem si odpočinu, ale nesmí toho být moc, s pokorou se pak vracím k hlubším písničkám šansonovým. Většinou i v textech, u kterých se publikum válí smíchy, najdete otisk slzy.

No a před pár lety vznikl další projekt, skupina Two Voices, jejíž kouzlo je postaveno na interpretaci slavných skladeb klasických autorů, k nimž opět píšu texty. Tam si ale užiju jakousi textařskou ekvilibristiku. Prostě tvořím text tak, aby jeho libozvuk co nejlépe odpovídal charakteru původně instrumentální skladby. Zpíváme tedy např. Chačaturjanův Šavlový tanec o krádežích, Beethovenovu Osudovou jako Betonu káď, naposledy jsem otextovala Bachův Braniborský koncert č. 3 o tréninku na půlmaraton. Vznikl tím vlastně nový žánr, crazy classic, neboli bláznivá klasika. Na stránkách si můžete poslechnout třeba i píseň o cestování s navigací na melodii Bachovy Badinerie. Ale aby to nevypadalo, že píšu jen na potrhlá témata, jsou skladby, ke kterým jsem v hluboké úctě k nim vytvořila naprosto seriózní básnický text, to je třeba Bachův Air, Dvořákovo Largo nebo Beethovenova Patetická sonáta.

Kdo tvoří skupinu Two Voices?
Two Voices jsou v základu dva ženské hlasy, ale v některých písních k nim přibývá i mužský hlas. Takže na jevišti stojíme vždy tři: já s kytarou zpívám tzv. normálním hlasem, kolegyně Dája Šimíčková nebo Gabriela Pešinová ze Státní opery hlasem klasickým a Vladimír Iljič Pecháček sice hraje na housle, ale jak už jsem předeslala, občas se zapojí i pěvecky. On je vlastně takový můj stálý souputník už osmý rok. Doprovází mě v písničkářském repertoáru, je i součástí Two Voices. Už jsme pomalu jako bratr a sestra. I díky němu se původně statické zpívání stalo divadelním představením, show, která lidi naplňuje dobrou náladou a rozveseluje. A navíc je excelentní muzikant, což je základ, protože srandu v hudbě můžete dělat jedině ve chvíli, kdy podáte perfektní pěvecký či hudební výkon.

A jak dlouho spolu působíte? Víme, že  Two Voices mělo původně jiné složení. Proč se změnilo?
Two Voices vzniklo v roce 2007, v tomto složení hrajeme tři roky. No a proč se změnilo – to tak prostě bývá, že se lidi v souborech mění, změna je přirozenou součástí naší cesty. Otevírá to nové možnosti a hlavně máte příležitost potkat nové lidi, kteří vám v tu chvíli mají co říct. A tady musím poděkovat všem vesmírným silám, protože mám dlouhodobě skvělé spolupracovníky, což beru jako dar.

Kde tě mohou čtenářky v nejbližší době slyšet?
Co se týče písničkářského repertoáru, teď hrajeme s Vladimírem Iljičem hojně, protože právě vydávám CD Tak hraj. Takže pokračují pravidelné koncerty v Salmovské literární kavárně v Praze, budeme hrát v Mladé Boleslavi, v Lázních Bělohradě, v Brně, prostě kde nás pozvou. S Two Voices samozřejmě také koncertujeme, v létě budeme třeba na festivalu Toulavej. Ideální je podívat se na webové stránky www.janarychterova.cz.

Seznam nás trošku se svou tvorbou, jaká ti vyšla CD?
CD Tak hraj, které právě vychází, je moje čtvrté sólové. Někdo říká, že jsem písničkářka, někdo že jsem šansoniérka, ono je to celkem fuk, vlastně to je to samé. Moje písničky jsou na pomezí folku, šansonu, popu.

S Two Voices jsme vydali poslední CD před rokem a půl. Jsem na něj pyšná, opravdu se moc povedlo. No a na podzim jsem vydala druhé CD pro děti – Zpívací písničky (www.zpivacipisnicky.cz ). Bože, když to takhle shrnu, tak jsem šíleně činná. Jsem malinko hyperaktivní, pravda. Ale důležité pro mě je, že se lidem písničky líbí a chtějí je poslouchat.

Kdo je tvým vzorem v hudební branži?
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nikdo mě nenapadá. Líbí se mi jednotlivé písničky, které třeba někde zaslechnu, ale že bych teď mohla říct jméno nějakého oblíbence, to asi ne. Pár lidí v branži obdivuji pro jejich nezdolnou pracovitost a chovám k nim úctu, ale vzorem bych to nenazývala. Moje tvorba nevychází z mapování scény, ale z nejniternějších pocitů.

Je muzika tvým koníčkem i obživou? Dá se u nás zpěvem uživit?
Mám ohromné štěstí, že se mi koníček stal obživou. Denně za to děkuju nebesům. Jako v každém oboru to má jisté zapeklitosti, ale mám kliku, uživím se. Jistě tomu přidává i to, že kombinuji tvorbu pro děti i pro dospělé.

Kdybys nebyla zpěvačkou, co by tě bavilo dělat?
Učila bych.

Co tě baví a co ráda děláš, když zrovna nenatáčíš ani nekoncertuješ?
Čím jsem starší, tím si víc užívám koníčků, navíc většinu z nich sdílím se svým mužem. Jezdíme na motocyklu, jíme, potápíme se, scházíme se s přáteli. A já mám ještě jednu radost, běhání. Kdyby mi tohle někdo řekl před pár lety, že budu s radostí běhat několik kilometrů denně a jezdit na motorce, shovívavě bych si ťukala na čelo. No vidíte, člověk nikdy neví, čím ho život překvapí.

Zdroj: archiv Jany Rychterové, více na janarychterova.cz