Účetnictví mezilidských vztahů aneb „má dáti-dal“
Do které skupiny lidí patříte? Berete život tak, jak jde, nebo si u každého blízkého člověka děláte takové malé účetnictví?
On mě, já jemu….Vystavujete svým blízkým účet?
Každý člověk svému okolí něco dává a každý také něco dostává. To dobré i to zlé.
Nejmarkantněji to vidíme v rodinných vztazích, kdy se rodiče tzv. „obětují“ pro své děti, které pak považují za nevděčníky. Ať je jejich oběť jakákoliv, nikdy není menší než to, co děti udělají pro své rodiče.
Otázkou je, zda existuje vůbec něco jako účty v rodičovském vztahu. Jsou děti povinné rodičům něco vracet nebo jejich péči splatí poté na svých vlastních dětech?
Je to asi morání otázka pro každého z nás. Zkušenosti ukazují, že skládání účtu vyžadují právě nezralí rodiče, kteří pak po svých dětech požadují splátky. Rozumní rodiče tuší, že svůj díl práce už na výchově vykonalii a cokoliv se bude nyní dít, bude jen dobrá vůle obou stran.
Pochopitelné je to v pracovních vztazích
Udělám za tebe, ty za mě. Pokud bychom si tady nestáli za svými „má dáti“, pak se brzy stáváme obětním beránkem či spíše tažným volem, který táhne celý vůz sám, zatímco ostatní se vezou v závěsu.
Co manželství?
Každý si musí určit svoji hranici. Partneři by měli na tuto věc mít stejný názor. Ale…
„Miláčku, kdybys mě miloval, udělal bys to či ono…“ nejčastější to věta v partnerském vztahu, nejčastější věta, která je naprosto mimo mísu. Takhle to nefunguje. Láska je o dávání a poté i braní, láska se musí pěstovat. Občasná oběť neškodí, ale pouze za předpokladu, že si ve svých potřebách a touhách uděláte s partnerem jasno.
A nejen se svým mužem…
