Ticho

Vykukovala jsem, aby mi neprošel, jako kdybych ho špehovala! Špehovala Musela jsem se smát. Já a špehovat jeho To snad ne! Prošla jsem se po chodníku, hodila hlavou, vlasy se mi rozletěly a zase se poslušně vrátily zpátky a už to tu bylo! Chlápek, co naproti zavíral okno, ho znovu otevřel, vyklonil se a čučí a čučí… A takhle je to vždycky. Já opravdu nemám zapotřebí špehovat nikoho, natož mého Romana, hubeného, nenápadného chlapečka, který vypadá, jako když neumí do pěti počítat! Chodíme spolu už čtyři roky a vlastně nevím, proč! Hodila jsem hlavou ještě jednou a chlápek v okně zpozorněl. Hm, kdybych hodila potřetí, mám ho za chvíli tady. Pohrdavě jsem se koukla do okna. Trhni si, brouku! Konečně někdo jde. Ve dveřích se objevila ženská a hned za ní Roman. Jde s ní k autu, nese nějaký krabice, pomáhá jí je dát do auta, asi mu nabízí, že ho odveze, protože vrtí hlavou a… co to dělá ! On vyndává kapesník a utírá jí tvář! To snad ne! A jak si ten její ksicht prohlíží, jestli ho utřel dobře! A baba drží, culí se a drží! No chlapečku, tak tohle mi vysvětlíš! Vyloupla jsem se od baráku, Roman mě uviděl, ale místo toho, aby šel ke mně, utírá jí i druhou tvář! Zastavila jsem se. Tak na tohle tedy koukat nemusím! Šla jsem do auta a pomalu jsem se rozjela. Roman jí něco řekl, ona přikývla, pohladila (! ) ho po ruce, nasedla a byla pryč. Zajela jsem na její místo, Roman nastoupil, chtěl mě políbit a já ucukla. Zdálo se mi, že je mu to jedno! Koukal před sebe a tvářil se šťastně! On se tváří šťastně!!!

„Co to bylo za babu “

„Kde Jaká baba “

„Hm… ta ženská, co teď odjela.“

„Naše sekretářka. Baba…“ Usmál se. „Je jenom o něco starší než ty.“

Ale Tak chlapeček vystrkuje drápky! A to je co Narážka na můj věk Bude mi třicet. To je snad hodně Jsem s tebou od šestadvaceti! Nejkrásnější roky jsem ti obětovala a ty mě teď budeš přirovnávat k nějaké… k nějaké babě !

Už jsem mlčela. Tohle si vyřídíme! A systematicky! Všechno mi vysvětlíš! Jak to vlastně se mnou myslíš dál! Jestli budeme mít děti, vezmeme se. Ve všem chci mít jasno, chlapečku! Ve všem!

Než před domem vystoupil, řekla jsem mu větu, kterou jsem si připravila.

„Měli bychom si promluvit.“ Přikývl a přimhouřil oči. Vypadal v tu chvíli nepřátelsky, cize! Třeba mezi nimi k něčemu došlo a já si toho ani nevšimla! Třeba… Zmizel v domě a já jela pomalu kolem bloku a hledala místo na parkování. Když jsem asi za deset minut přišla domů, byl v ložnici. Čekal, že tam přijdu za ním! Tak to ne, chlapečku! Já zůstanu pěkně tady! Otevřela jsem dveře do ložnice co nejvíc a sedla si v obýváku do křesla. „Tak povídej!“ Zavolala jsem, ale hned jsem si uvědomila, že začít bych měla já. Systematicky! Hlavně systematicky! „Proč vlastně se mnou jsi To by mě zajímalo! Nevařím, nepeču, uklízíme společně, nakupujeme jednou týdně, pereš si sám, naučil ses žehlit… Určitě nejsem typická ženuška! To tedy nejsem!“ Mlčel. Trochu jsem znejistěla. Když se tak poslouchám… žádný velký zázrak tedy nejsem! „Sice jsi mi mockrát řekl, že nechceš hospodyni, ale partnerku, ale třeba jsi změnil názor! Třeba se ti líbí ta… ta vaše nová sekretářka!“

Stoprocentně jsem čekala, že řekne, že se mu nelíbí a jak mě to mohlo napadnout, ale on neřekl nic! On mi neodpověděl! To mě dost zarazilo! Jak se to říká Mlčení je souhlas Něco se děje! Kdy jsme se naposledy milovali Je to týden Ne! Je to už deset dnů! Deset! Jak to, že jsem si toho nevšimla Je pravda, že denně jezdím k našim, mamka si zlámala ruku, tak jí pomáhám. Jedu tam hned z práce a na zpáteční cestě se stavím pro Romana. Moc spolu nemluvíme, najíme se, chvíli koukáme na televizi a jdeme spát. Pořád byl v ložnici! To už není normální! Proč za mnou nejde

„Půjdeš si sednout ke mně, nebo mi chceš říct něco tak důležitého, že na mě radši nechceš vidět “

Vzdychl. A zavrzala postel. Sedí na posteli a neví, jak mi to má říct! Chce se se mnou rozejít! Má tu… tu novou sekretářku! Je docela hezká! Příjemná! Hezky se na něj usmívala! Ale já se na tebe taky usmívám, Romane! A jak ho pohladila po ruce! Kdy jsme se my dva vedli naposledy za ruce Kdy jsem ho naposledy pohladila Všechno je to tak uspěchané! Když jsme náhodou spolu doma, tak Roman pořád něco dělá. Naposledy přidělal skříňku a dal nové parapety. Je šikovný! Taky bych mohla někdy udělat buchty, když on udělal parapety… Já umím buchty, on parapety…

Ale přece říkal, že nechce hospodyňku! „Mohla bych udělat zítra buchty… Co říkáš “

Vyděsila jsem se. Co to říkám Chci vést konstruktivní debatu o naší budoucnosti a melu o buchtách! Něco zahučel. Bylo to ano nebo ne „Buchty umím. A umím i vařit! Když teď jezdím k mámě, tak jim každý den vařím. Chtěli mi dát pro tebe do misky, ale říkala jsem, že nevařím…“

Proč vlastně nevařím Není to divný Roman doma všechno udělá, pak se oblékneme a jdeme na večeři. Kdybych mezitím něco uvařila, mohli jsme si udělat krásný večer doma…

Takhle to možná dělá ta… ta jejich nová sekretářka! „Taky bych mohla občas něco uvařit, co říkáš Ušetříme a ještě budeme mít hezký večer…“ Něco zabručel. Hm… kdo ví, jestli už není domluvený s tou… s tou jejich novou sekretářkou! Jsem blbá! Vůbec si nevážím chlapa, který je hodný, hezký, šikovný a to nemluvím o tom, že je génius na počítače! Nikdy se se mnou nehádá! Je tolerantní! A všímavý! Vždycky mi pochválí účes, nehty nebo novou věc! Vždycky! A naše milování Naše milování je pohádka! To je pláž na pustém ostrově! To je sněhová pláň, prozářená sluncem! To je…

A já tohle všechno beru jako samozřejmost! Mám doma poklad a nevážím si ho!

„Romane…“ Vstala jsem z křesla a stoupla si ke dveřím ložnice. „Romane, já jsem ti chtěla říct, že tě mám strašně ráda! A že si nedovedu představit, že bych byla bez tebe… Už jsme si to dlouho neřekli. Tak jsem si řekla, že bychom si to zase mohli začít říkat…“

Mlčel. Pořád mlčí! Co mám dělat Už jsem řekla všechno! Víc už nemůžu! Teď je řada na něm! Zakašlala jsem. „Slyšíš Romane… miláčku…“

Nic. Ticho. Tak dobře! Budu dělat, jako by se nic nestalo! Jestli si s ní něco začal, tak budu dělat, že jsem si ničeho nevšimla! A budu si ho od zítřka hýčkat! Udělám buchty! Uvařím mu! A taky ho budu hladit po ruce jako ta… ta jejich nová sekretářka! Vešla jsem do ložnice. Bylo tam světlo, protože lampa z ulice svítila přímo do oken, ale Romana jsem neviděla. Rozsvítila jsem lampičku. Ležel na posteli tak, jak přišel. Oblečený, aktovku hozenou vedle sebe.

Spal. Spal určitě celou dobu, co já jsem vedle mluvila…

Povídka je z připravované knihy Ireny Fuchsové KDYŽ MÁME PÉŤU OBĚ, která vyjde u nakladatelství Erika v dubnu 2007 (www.kdyz.cz).