Syndrom vyhoření: Rozpoznej příznaky dřív, než bude pozdě

Syndrom vyhoření, pokud se nezastaví včas, může mít negativní dopad na tvé zdraví, a to jak psychické, tak i fyzické. Většinou začíná pocitem, že už prostě nemůžeš dál, že jsi totálně vyčerpaná a navíc ztrácíš zájem i o ty hezké chvíle, co práce přináší, tedy třeba radost z úspěchu. Kromě toho tě přestává bavit vlastně cokoli. Nejen přátelé, rodina, ale dokonce i sex…

Začíná to nenápadně

Syndrom vyhoření je ze začátku těžce rozpoznatelný, protože se snadno zamění s únavou nebo špatnou náladou. Že tě nebaví práce? Koho by bavila, že? A únava po pracovní době je taky přeci normální. Tak kdy máš zpozornět? Především ve chvíli, kdy tě práce přestala bavit, i když jsi ještě před půl rokem říkala, že je to zaměstnání snů. Pokud tě netěší ani fakt, že se ti v práci čím dál více daří, tak zpomal. Právě velký zápal do pracovních činností a neschopnost odpočívat totiž velmi často odstartuje syndrom vyhoření. Zkrátka touha po dokonalosti tě může zaslepit a ty už nevidíš to, že jsi poslední dva měsíce neměla ani jeden volný víkend, natož aby sis zašla někam na masáž nebo sklenku vína s přáteli.

Sleduj příznaky

Jestli máš podezření, že bys tímto onemocněním mohla trpět, zeptej se sama sebe, jestli nepozoruješ na sobě příznaky typické pro syndrom vyhoření. Jde o chronickou únavu, kdy se cítíš zbitá a zničená i po vydatném spánku. Ten ale nemusí být vůbec vydatný, protože poruchy spánku patří mezi hlavní ukazatele, že jsi vyhořela. Pokud už nejsi schopna se soustředit na základní úkony, a to nejen v práci, ale nezvládáš třeba ani ráno dojít do koupelny, aby sis vyčistila zuby, je jasné, že máš problém, který potřebuje urychleně řešit. Dalšími příznaky jsou:

• častější virózy
• bolesti hlavy či závratě
• ztráta chuti k jídlu
• celková apatie
• vysoký krevní tlak
• napětí ve svalech
• problémy s dýcháním nebo zažíváním
• zapomínání
• pocity sklíčenosti
• agresivita

Pokud na sobě tyto příznaky pozoruješ, rozhodně je nepodceňuj, tvé tělo ti dává jasně najevo, že něco není v pořádku. Navíc pak už následují jen ty, které mohou mít fatální následky, a to jsou deprese či pocit, že jsi na světě zbytečně.

Léčba je na dlouhé lokty

Možná si říkáš, že prostě nějakou tu únavu překonáš, a pokud tě přepadnou deprese a pocit, že nic nemá cenu, tak si dáš pauzu a odjedeš někam na dovolenou. Ale to se pleteš. Ve vrcholné fázi syndromu vyhoření už to není tak jednoduché vrátit se zpátky do normálního života a je potřeba dlouhodobější léčba, která vyžaduje také návštěvu odborníka a terapeutické sezení. Je samozřejmě možné nasadit nějaká antidepresiva, ale ta neřeší příčinu, tu odstraní až terapie a samozřejmě změna životního stylu a hlavně pracovního nasazení.

Zdroj: Shutterstock.com

Jak tomu předejít?

Samozřejmě, že mnohem lepší, než si projít syndromem vyhoření, je mu předejít. Jak? Třeba tím, že se nebudeš snažit být za každou cenu ve svém profesním životě dokonalá. Možná si říkáš, že je spousty lidí, co něco dokázali, a také je to stálo hromadu hodin přesčasů a nic jim není. Možná na rozdíl od tebe ale uměli vysoké pracovní nasazení kompenzovat něčím příjemným – dovolenou, setkáním s přáteli, pravidelným sportováním nebo návštěvami wellness studia.

Zkrátka nikdo nemůže vydržet dlouhodobý stres a vražedné pracovní tempo. Takže si dělej přestávky i během pracovní doby, a zkus si alespoň jednou v týdnu vyhradit čas jen pro sebe. Udělej si čas na relax, zajdi na masáž nebo do sauny a výborná je také jóga a nezapomínej na dostatečný odpočinek, třeba s dobrou knihou.

Zkušenosti čtenářek:

„To, že mě potká syndrom vyhoření, by mě nikdy ani ve snu nenapadlo. Vlastně jsem nikdy pořádně nežila prací, až do mých 45 let, kdy mě v práci povýšili, a já začala vést tým lidí. Najednou mě zaměstnání začalo bavit tak, jak nikdy předtím. Říkala jsem si, že když mě to baví, tak se z toho přeci nesložím, že mě to nabíjí tou správnou energií. Ani jsem si nevšimla toho, že zanedbávám rodinu a své koníčky a v práci trávím i večery. Když přišla podrážděnost a první chyby, řešila jsem to ještě větším pracovním nasazením. A pak jsem se jednou ráno probudila a cítila k práci takovou nechuť, že jsem tam nešla. Ležela jsem v posteli a říkala si, že nic nemá cenu. Byl to můj manžel, kdo mě dotáhl k psychologovi, a až tam jsem si uvědomila, že v tom lítám až po uši a že jsem vlastně několik měsíců nežila. Výpověď jsem nedala, ale hodně ubrala a časem se mi vrátila energie a chuť žít i pracovat,“ svěřila se Kamila (48 let).

„Ani já jsem nevěřila, že se mě syndrom vyhoření týká, protože jsem nebyla žádnou manažerkou, ale obyčejnou úřednicí. Jenže jsem neuměla říkat ne a brala úkoly i ostatních. Prostě mi to nedalo, a když někdo nestíhal, pomohla jsem. Ale pak toho ostatní začali zneužívat a na mě padalo čím dál více úkolů. Necítila jsem sice únavu nebo deprese, ale podepsalo se to na mém zdraví. Začala jsem mít střevní potíže, hubla a téměř nejedla. Musela jsem dát výpověď, jinak nevím, jestli bych tu dnes ještě byla,“ má jasno Hanka (32 let).

„Já chtěla být vždy dokonalá. Měla jsem to už od dětství, kdy na mě vyvíjel tlak můj otec, který byl ve svém oboru jednička. Byl doktor a i já šla na lékařskou fakultu. Sice jsem snila o tom, že bych dělala obvodní lékařku, ale můj otec měl se mnou jiné plány a tak jsem nastoupila do nemocnice a snažila se to dotáhnout až na primářku. Ale dotáhla jsem to do psychiatrické léčebny. Jako pacient. Nevím, jestli to byl přímo syndrom vyhoření, ale příznaky jsem měla podobné. Dnes už vím, že je zbytečné se za každou cenu snažit někomu zavděčit,“ radí Jitka (36 let).

A co ty? Máš nějaké zkušenosti se syndromem vyhoření? Jak se bráníš tomu, když ti práce začne přerůstat přes hlavu? Napiš nám do komentáře, jestli umíš včas stopnout a dopřát si zasloužený odpočinek.

Foto: Shutterstock.com