Svatební pověry, které byste měli znát

Dohazování jako dobrý byznys
Dříve bylo povolání dohazovače vítané a vlivné. Dohazovači měli přehled o trhu nevěst a ženichů ve svém okolí. Věděli, kde se zrovna nachází mladá dívka zralá spadnout pod čepec a kde zase bohatý sedlák, kterému nedávno zemřela žena. Mnohé rodiny daly na jejich radu. Ani dnes ale dohazovači nevymizeli. Jejich roli často přebírají seznamovací a sňatkové kanceláře. Třeba jedna britská seznamovací agentura se chlubí opravdu dlouhou tradicí. Byla založena už roku 1866, což svědčí o tom, že hledání vhodného partnera může být opravdu stabilní a dobrý byznys nepodléhající žádné módě.
článek

Když sňatek sjednávají rodiče
Sňatky svých potomků často také sjednávali rodiče. Že vy byste si do toho od rodičů mluvit nechali? Jenže ono to něco do sebe mělo. Právě rodiče většinou znají slabé i silné stránky svého potomka ze všeho nejlépe, a proto dokážou odhadnout, kdo se k němu jako partner hodí a s kým naopak dojde dříve či později pravděpodobně ke konfliktu. Velká láska je totiž věc jedna a realita manželství věc druhá. Rodiče také většinou vybírali z podobného sociálního prostředí, což hrálo důležitou úlohu. Pohádka o milionáři a popelce je sice krásná, ale většinou zůstává jen v dětských knížkách.

Nepleťte svetr snoubenci
Zasnoubení se stává znamením, že dvojice to spolu myslí vážně. Potvrzuje to zásnubní prsten jako příslib manželství a věrnosti. Během 19. století dosáhl velké obliby prsten s diamantem. Už si zoufáte, že vy na něco takového nemáte? Pozor, tenkrát byl dovoz diamantů z jižní Afriky poměrně levný. Vrácení zásnubního prstenu znamená zrušení zásnubního slibu. Jde ovšem o citový akt, ne právní. Po zásnubách také přichází na řadu spousta pověr. Snoubenci by se prý třeba neměli nechat společně fotografovat, smůlu údajně přináší také, když jdou oba dva za kmotra stejnému dítěti. Zasnoubená dívka by se neměla podepisovat novým jménem ještě před svatbou a neměla by ani dovolit, aby ji tak někdo nazval. Kuriózní je, že nebezpečné prý také bylo, když svému snoubenci upletla svetr. Proč, to ovšem pověra neříká.
článek

Květen měsíc paroháčů
Důležité je i správné načasování svatby. Nedoporučuje se vdávat se a ženit v květnu. Tenhle měsíc se označuje za dobu paroháčů, v římských dobách ho považovali za měsíc vyhrazený mimomanželské lásce a nebezpečí nevěry by se nejspíš mohlo přenést i na novomanželský pár. Také se kolem květnové svatby říká „svatba v máji, nevěsta na máry“, protože ve starém Římě se v květnu slavil svátek podobný našim dušičkám, tedy svátku všech svatých. Některá náboženství si dodnes určují, které dny a období jsou vhodná nebo naopak nevhodná pro sňatek. Římští katolíci odmítají slavit svatby mezi první adventní nedělí a osmým dnem před Třemi králi, naopak vhodné je pro ně období masopustu nebo podzimního posvícení.

Zvony a hluk přinášejí štěstí
Součástí církevní svatby jsou ohlášky. Ty se čtou ve farním kostele po tři neděle po sobě, většinou během ranních bohoslužeb, když proběhne druhé kázání. Jejich smyslem je hlavně zjistit, jestli svatbě nic nebrání, aby se pak aktéři sňatku nenadáli nepříjemných překvapení. I tady se potkáváme se spoustou babských pověr. Ohlášky by se třeba neměly konat na přelomu roku, to prý přináší smůlu. Po třetích ohláškách se potom zvoní, což má odehnat od snoubenců zlé síly. Svatba by se pak měla konat nejpozději do tří měsíců. Když se konečně na dosah přiblíží den D, v jeho předvečer pořádá ženich v západní Evropě většinou pánskou jízdu, kdy sebe i své přátele doslova vykoupe v alkoholu. Hlasitě se zpívá a slaví. Má to jeden hlubší důvod. Hluk před svatbou údajně odežene pryč zlé duchy, takže pak se vstupuje do manželství jedna radost.

A co vy? Dáte na pověry a tradice?

Foto zdroj: profimedia.cz