Slovenština – jazyk neznámý?
Víte co je čučoriedka, který člen rodiny se jmenuje svokra, a co dostanete, když vám někdo chystá olovrant?
Když došlo k rozdělení Česko – Slovenska, byla to chvíle ne nepodobná rozvodu dlouholetých manželů. Na jedné straně nabubřelý vztek s pocitem: „ To MYjsme lepší stát, vy jste se jen tak vezli….“ a na straně druhé lítost a smutek, jako když odchází někdo, kdo nás někdy sice pěkně štval, ale ke komu nás, marná sláva pojilo mnohem víc, než jen pouhý dlouholetý zvyk.
Takové pocity k životu sice patří, ale většinou jsou řízeny momentální situací a tím, co se nám zrovna tzv. hodí „do krámu“.
Takže my Češi jsme se někdy jedním dechem naparovali, že nám patří Vysoké Tatry i Marián Labuda, ale vůbec nám to nebránilo současně špačkovat: „… je blbý jako Slovák…“
Takto prchlivé výroky jsou buď důsledkem slabého ducha, anebo vyrůstají z pocitu donucení. A protože takové pocity byly i na východnější straně hranice, došlo k rozluce. Dnes jsme národem svobodných Čechů a svobodných Slováků.
Vzájemné mezilidské vztahy, teď už na mezinárodní úrovni, tím byly posíleny. Opět jako v dlouholetém manželském svazku – když už s někým spát nemusím, náhle zjistím, že se mi docela chce…
To se ale týká především generací, které ještě zažily společný život v jednom státě. U mladších generací je to jiné. Mnoho mladých lidí a dětí v Čechách ví o Slovensku jen tolik, kolik jim bylo do hlavy vtlučeno ve škole a to je většinou dost málo. V lednu 2007 byl sice schválen školní program „Slovenština do škol“, ale žádný výrazný úspěch nepřinesl. A i když je snaha přiblížit českým dětem v pěti tematických okruzích život na Slovensku chvályhodná, je to moc málo. Tento ojedinělý, či spíše samojediný počin situaci nezlepší.
Žijeme v době, kdy se celá Evropa spojuje. Přináší to samozřejmě řadu kontroverzních, protichůdných a neznámých situací, ale to všechno je součástí vývoje doby. Navíc z hlediska našeho malého státu a také vzhledem k celému historickému kontextu vývoje České republiky v Evropě by bylo poněkud směšné, kdybychom se zrovna my stavěli proti proudu řeky a doufali, že tím zvrátíme celosvětový vývoj.
Součástí takového spojování by ale kromě vylaďování politiky, ekonomiky a dalších stěžejních oborů veřejného života, mělo být především také setkávání národů na lidské úrovni. Svět je příliš malý a příliš globalizovaný na to, abychom si každý striktně hráli jen na svém vlastním písečku, abychom se radovali jen doma za pečlivě zavřenou brankou, protože to bude znamenat, že tam budeme stejně tak sami zavření, až radost vystřídá pláč.
Pokud si máme co dát, pak to není dotované obilí, ani dodržování hygienických eurosměrnic. Měly bychom si dát především setkání.
Zdá se mi být proto ostudou letopočtu, jestliže české děti dnes netuší : „ Že kto je smädný…,
ten má žízeň…“
