Slaboch nebo hrdina?

On je přece tím, kdo je silnější, statnější a celkově odolnější než křehká žena. Poradí si s bezprávím, s padouchy, zkrátka se vším. Obejme nás svou mužnou paží, jemně otře naše slzy a ač je třeba samý šrám, prohloubí se vějířky vrásek u jeho očí a řekne: „Neblázni, všechno bude zase dobrý.“ Je tomu ale opravdu tak? Jsou muži těmi, kdo jsou ve skutečnosti silnější a odolnější než ženy, nebo je to nakonec vlastně úplně jinak?

Je to tak trochu paradox. Ačkoliv jsou muži po fyzické stránce silnější než ženy, které bývají označovány za slabší pohlaví, bývá to nakonec žena, kdo „vydrží víc než člověk“ a tam, kde psychické síly muže končí, její jakoby začínaly. Muži podléhají daleko více nepřízni osudu. Stačí se zaměřit třeba na stále se zvyšující nezaměstnanost. Jako by geometrickou řadou přibývalo mužů, kteří spolu s pracovní pozicí ztrácí i půdu pod nohama. Ztráta zaměstnání je bezesporu nepříjemná a psychicky náročná záležitost, ale u mužů jde také o prestiž. Velmi těžce nese skutečnost, že jeho pozice je v očích partnerky i okolí ohrožena a ačkoliv nahlas říká: „Vždyť když nejde o život, nejde vlastně o nic a hlavně, že jsme zdraví,“ přeloženo v duchu vlastně říká: „Proč právě já? Je to nespravedlivé. Kde vezmu stejné peníze jako jsem měl dosud? Co si o mě žena pomyslí? Dokážu rodině zajistit stejnou úroveň?“

Někteří muži se trápí natolik, až se zhroutí. Žena stejnou situaci samozřejmě rozhodně nevnímá jako „to nejlepší, co ji mohlo potkat“, ale snáz se s ní vyrovnává a pokud ještě nemá do té doby v životních prioritách úplně jasno, většinou si je hbitě urovná. Ženy se víc než muži umí radovat z maličkostí a ačkoliv i mezi nimi samozřejmě existují takové, pro něž je takový momentální propad téměř katastrofou srovnatelnou s erupcí sopky, většinou se s danou situací vyrovnají nesrovnatelně lépe, než muži. Své o tom ví i třiatřicetiletá Aneta. „Zastávala jsem vedoucí místo a s majitelkou firmy jsem měla až nadstandardní vztahy. Jelikož svou firmu řídila převážně ze zahraničí, kde si užívala tady vydělaných peněz, mohla se na mne stoprocentně spolehnout. Pracovala jsem pro ni devět let. Bohužel její finanční nároky byly natolik vysoké, že firma skončila v insolvenci. Ten konec nebyl pěkný. Byla to tahanice o peníze se spoustou lží. Řekla jsem si, že všechno špatné je pro něco dobré a když něco končí, tak zase něco jiného začíná. Do dvou měsíců se mi podařilo sehnat práci novou, ne tak dobře finančně ohodnocenou, kde jsem navíc měla nad sebou o deset let mladšího šéfa, který evidentně měl daleko méně odborných zkušeností, než já. Za dobře míněnou radu jsem sklidila výtku, za návrh ke zlepšení prodeje mi před celým oddělením udělal ostudu. Práce mne však bavila, pracoviště bylo blízko mého domova a díky pevné pracovní době, což jsem dřív neznala, jsem měla najednou čas i na své koníčky. Když jsem si dříve doma občas posteskla, jak se mnou majitelka firmy zametla, manžel si klepal na čelo a říkal, že to je přece JEN práce a kdo se z toho hroutí, že je cvok. Rozhodně jsem se nehroutila, ale občas mi to přišlo líto. Když za dva roky podobná situace potkala mého muže, nastalo peklo. Neustále se v problému šťoural, byl podrážděný, uzavíral se do sebe. Snažila jsem se podělit se s ním o všechno, co jsem tehdy prožila já a snažila se mu vysvětlit, že to není žádná tragédie. Křičel na mě, že to je nesrovnatelné, že já jsem firmě nedávala takové nasazení, jaké dával on. Co tak mohl vědět…Byly to dva měsíce plné hádek, napadání z jeho strany, kdy jsem pro něho nepředstavovala zázemí, ale hromosvod. Snažila jsem se to chápat, ale jako bych žila s úplně cizím člověkem. Muž, který si vždycky věděl se vším rady, se proměnil v malé zarputilé a ublížené dítě. Novou práci hledal více než půl roku. Díky kamarádce jsem to ustála. Říkala mi, že i to jeho vztekání musím brát pozitivně, protože je pořád lepší, když svoje pocity ventiluje, než kdyby to v sobě dusil. Bylo to ale opravdu hrozně náročné. Nikdy před tím bych neřekla, jak ho taková věc položí.“

[[related]]

O tom, že Anetina kamarádka měla v jistém slova smyslu pravdu pak vypovídá příběh Radky. Ta měla vzor ve svém otci, který byl chlap každým coulem. Udělal doma veškerou těžkou práci, poradil si stejně dobře s pilkou nebo majzlíkem, jako s malířskou štětkou. Z montérek hupsnul do obleku, aby doprovodil svou ženu na koncert a  vypadalo to, že to dělá dokonce i rád. Se vším si věděl rady, na všechno měl zdravý názor, utvořený na základě svého vlastního selského rozumu. Byl oporou rodině v době těžké nemoci jejího nejmladšího člena, Radčina brášky, nedal najevo obavy či dokonce strach, když se Radčina maminka zranila na lyžích a vypadalo to, že do konce života zůstane odkázaná na vozíček. Naštěstí se předpověď lékařů nenaplnila, ale celou rodinu po tu dlouhou dobu držel nad vodou právě on. Byl opravdu pevný jako skála, spolehlivý, připravený být tu vždy pro ty, kdo ho potřebují. Ať to byla rodina, zaměstnavatel nebo přátelé a kamarádi. Zatímco Radka mnohdy vyslechla, jak si některý z nich jejímu tátovi stěžuje na to, jak to má v životě složité, on jakoby šel životem jen a jen po rovné silnici s hladkým povrchem. A bylo mu jen pětapadesát, když se jednoho dne nevrátil ze zaměstnání. Rozsáhlý infarkt ukončil jeho život naprosto nečekaně.
„Nechápali jsme to. Byl tak pohodový a nikdy se nerozčiloval. Lékaři nám řekli, že právě to byla možná chyba. Že lidé, kteří své problémy dokážou nějak ventilovat, se zbaví nezdravého napětí a jejich organismus není tolik zatěžován,“ říká Radka.

A mají pravdu. Takže s chutí ventilujte svůj vztek a dovolte to i svému partnerovi a je jedno, jestli budete chodit na box, nebo se z toho vyběháte. Rozhodně nejpříjemnějším způsobem jak uvolnit napětí je sex. Nebo máte snad lepší nápad?

Foto zdroj: profimedia.cz