S Janem Bílým o životě, rodině, přírodě a pokoře

Jana Bílého jsem požádala o rozhovor, protože jeho povídání v knize Živoucí kruh je nesmírně zajímavé a vzbouzí mnoho otázek.

Začnu rodinnými konstelacemi. To je popravdě pro mě dosti neznámá věc, pořád nemůžu pochopit, jak bych třeba jako matka mohla pochopit problém svých dětí (třeba výchovné problémy) pomocí konstelací? Vysvětlíte nám jejich princip?

Laicky a ve stručnosti řečeno jsou konstelace metoda, která pracuje s vytvořením modelu například rodinného systému za pomoci takzvaných zástupců a která slouží k pochopení a uspořádání vztahů mezi členy zkoumaného systému. Jako matka nevychováváte své děti ve vzduchoprázdném prostoru, ale jste přitom ovlivněna vaší vlastní výchovou, vaším dětstvím, nevyslovenými příkazy, zákazy a zvyky vaší rodiny – a tohle všechno lze v konstelaci zažít, uvidět a s tím pracovat.

Mám vůbec nějakou šanci  se zbavit zátěže, kterou na nás naložila naše rodina, do které jsme se narodili?

Samozřejmě že máte. Jednoduše dospět, což v pojmech, se kterými v systemické práci pracujeme, znamená akceptovat to, co je větší než vy, a přijmout zodpovědnost za to, co děláte. Jenže dospět v dětinské společnosti, která se nejvíce zajímá o zábavu (TV) a konzum (například různých elektronických „hraček“) není až tak jednoduché.

Co říkáte třeba na různé karmické zátěže, „prokletí“ jednotlivých rodů, extrémně těžkých osudů třeba po ženské linii? Lze tohle nějak vyčistit, když třeba vidím, že moje babička, matka i já trpíme v problematických vztazích (nebo máme různé tragické životní náhody), mohu nějak uvědoměle ochránit svou dceru?

„Vyčistit“ je slovo, které tak trochu připomíná reklamu na prací prostředek. My toužíme po tom, být „čistí“, „nevinní“ a „šťastní“. Přesně to je ona dětinskost, se kterou se stále a stále zaplétáme do osidel rodinného (a nejen rodinného) systému. Pokud babička, matka i já mám „těžký“ osud, jde v prvé řadě o to, tento osud a s ním i mé předky akceptovat coby „učitele“. Ve většině případů ale děláme vše, abychom byli jiní, abychom se odlišili. Tak například soudíme své předky, díváme se na ně nikoliv očima malých dětí (jimiž vůči nim jsme), ale nesouhlasným nebo nespokojeným pohledem. Toto vědomé odmítání vytváří půdu pro podvědomé následování. Takže první krok je vždy: Poznat a přijmout to, co k rodu patří. A když jsme u cyklického času: Po každém dni následuje noc, na každé jaro a léto následuje podzim a zima. Nelze být „jen“ čistý, světlý, šťastný.

Ve své knize Živoucí kruh píšete také o dávno zapomenutých svátcích, které tvořily onen cyklický čas, koloběh života, cyklus let. Nesmírně příjemné čtivo, u kterého mne napadlo jedno. Kdo tyhle cyklické svátky udržoval? Ženská část lidstva nebo mužská?

O cyklické svátky roku se starali jak ženy, tak i muži. Celá společnost si byla vědoma, že přírodní cyklus je něco většího, než my lidé, neboť na něm, na deštích, na teplu, na běhu Slunce, nebo také na stahování se přírody zpátky ke kořenům na podzim a v zimě, záleží naše přežití. To se samozřejmě nezměnilo, jen v důsledku využívání (lze říci spíš rabování) miliony let nahromaděných zdrojů energie jsme v posledních několika stoletích propadli bludu o ovládnutí přírody, o naší nadřazenosti, o tom, že je možné i normální mít v zimě jahody, maliny, fialky. Jenže naše kultura, to vše, co jsme s pomocí uhlí, ropy či zemního plynu vybudovali, je přirozeně závislá na přírodě, nikoliv naopak. Moje knížka je takovým malým krůčkem, vrátit se k pochopení tohoto prostého faktu – pokud přestane pršet, nebo se změní klima, pokud přivedeme okolní přírodu do nestability, pak jednoduše i my dnes umřeme hlady, to věděli dřívější lidé velice dobře.

Který z těch všech svátků, které zavání zapomněním byste třeba Vy rád sám obnovil?

Ona ta otázka se pro mě staví jinak. Mně, jak už z předchozího vyplývá, nejde jen o to, cosi někam „vrátit“, začít slavit nějaké zapomenuté svátky. To se potom toho chopí třeba bulvár nebo televize a zažijeme něco podobného, co jsme jednou jako člen „Zelených“ zažil v Německu – do chráněné oblasti vpadl tým dokumentární redakce jedné velké televizní stanice, vjeli tam svými auty, pan režisér si poslal pro krabici repelentů proti hmyzu a natáčeli pořad o ochraně nivních lesů. Nejde, to ještě jednou zdůrazňuji, o vnější efekt slavení svátku, ale o vnitřní pochopení důležitosti spojení s přírodou. O to, zažít, že jsme její děti, nikoliv pěstouni.

Podle Vašich slov se svět a systém, ve kterém žijeme (honba za výdělkem pro pouhé přežití nebo honba za bohatstvím, abych byl lepší než…) hroutí.  Jak tedy přežít v tomhle podivném světě bez toho, aniž bych chtěla někde v rámci ulehčení zeměkouli, zajít na hladomor? Bez peněz to na světě (zatím) nejde, ale s nimi se dostáváme do toho začarovaného kruhu….

Na svých seminářích, přednáškách i ve svých knihách používám často jedno slovo, které vždy mnohé lidi rozčílí a nechá je nespokojené: „Nevím“. Jsem přesvědčen, že jsme se v našem vývoji dostali na území, kde dřívější návody selhávají. Ale jsme velice netrpěliví, a v naší „instantní“ společnosti bychom už už chtěli slyšet tu správnou odpověď, ten správný návod. Myslím, že bohužel musíme být ještě podstatně víc konfrontováni s krizí, s naší neschopností nalézt řešení, než se nám podaří, se opět vrátit do stavu zapojení se do přírody a opustit dnešní dívání se na přírodu. Oba pohledy se diametrálně od sebe liší – asi tak, jako pohled dítěte, obdivující obrovský strom od pohledu vědce na pokusnou myš. A to je to, co se v konstelacích (a nejen tam) děje – my se vystavujeme něčemu, co je větší. S úctou a zatajeným dechem.

Já nevím jak vy, milé čtenářky, ale já mám chuť si teď na chvilku sednout a přemýšlet… pokusit se najít řešení, hledat řešení. Možná, kdybychom tak učinili všichni, alespoň čas od času, že by svět byl jiný, že by naše energie nezůstala nevyužita nebo by nemusela být zneužívána honbou za něčím nesmyslným.

Panu Bílému děkuji za velmi podnětný rozhovor.

Foto: Jan Bílý, profimedia.cz