Příběh čtenářky: Učím se znovu chodit, ale přežila jsem

Vše začalo na Bali, kde jsem tou dobou žila. Po roce jsem plánovala navštívit rodiče a přátele v ČR, taková kratší dovča doma. Asi měsíc před odletem na mě zaútočil Omicron (Covid-19), který těžce zacvičil s mou imunitou, která do té doby byla tak silná, že bych ji mohla rozdávat. Rýma nebo viróza pro mě byla několik let cizí slova. Když se blížil odlet, ještě jsem připravovala kuře na vývar a měla u nehtu na ruce záděrku. Nebylo to poprvé, co jsem přišla do styku se syrovým kuřetem, takže mě nenapadlo, že by právě tahle záděrka byla vstupní branou pro infekci způsobenou Campylobacterem.

Boj o život

V den příletu bylo všechno ještě fajn, nepociťovala jsem na sobě nic, jen mi přišlo divné, že nemám chuť na pivo, to u mě vždy něco značí… Tentokrát jsem to přisuzovala únavě po dlouhé cestě.

Zdroj: Tereza Šauer

Druhý den po příletu začaly horečky a zimnice. Při pandemii covidu se člověk nedočte nic jiného, než že to s největší pravděpodobností bude postcovidový syndrom. Vydržela jsem ještě další den, kdy ale horečky začaly záhadně kolísat z hodnoty 39,5 na 34,3. Přišlo mi to absurdní a svedla to na rozbitý teploměr. Večer jsem upadla do bezvědomí. Záchranka mě odvezla do nemocnice na urgentní příjem, kde mi po několika hodinách sdělili, že výsledky ukazují na střevní virózu a můžu jet domů. Byly 2 hodiny ráno. Doporučili mi další odběr krve za 2 dny. To už jsem se neudržela na nohou, nemohla jsem mluvit, měla jsem šílené bolesti břicha, takže mi sestřička přijela odebrat vzorek krve domů. Za hodinu, kdy byly výsledky krve, pro mě poslala záchranku s tím, že jsem v ohrožení života. CRP 430, tlak 70/40, malátnost, dehydratace. Rozvinula se u mě sepse, která začala přecházet v septický šok, který je u 70 % lidí smrtelný. Začaly mi selhávat ledviny.

Po pár hodinách na příjmu, kdy jsem absolvovala různá vyšetření (rentgen a CT břicha, odběry atd.), mě odvezli na jednotku intenzivní péče. Ihned mi zavedli sondu, která ze žaludku odčerpala 1,5 l zelené infekční tekutiny, která se tam tvořila ještě další týden. Po pár dnech přestala antibiotika zabírat a zánětlivé hodnoty opět raketově stoupaly. Hledala se příčina, kde je další infekční zdroj. Bylo 3. března, když mi ráno oznámili, že musím akutně na operaci, aby se podívali do břicha. Je to den, kdy budu slavit své druhé narozeniny. Do krku mi zavedli centrál, odkud mi brali krev a kudy mi dávali infuze, protože jsem měla strašně slabé žíly, které už začaly praskat.

Obrat k lepšímu

Břicho i střeva byly plné infekční tekutiny, zánět pobřišnice, nefunkční střeva, na kterých se vytvořily srůsty. Infekce byla tak velká, že mi zasáhla i plíce. Po této operaci se mi ulevilo, i když jsem byla slabá a neudržela se na nohou. Konečně jsem se mohla po týdnu napít. Na oddělení chirurgické JIP jsem strávila další týden, kde mě sestřičky pomalu začaly učit znovu se postavit na vlastní nohy a s pomocí chodítka udělat alespoň pár kroků. Tohle byly ty nejhorší okamžiky. Celou dobu jsem byla ve formě, jako trenér jsem si dávala do těla, co to šlo, kolikrát jsem své tělo neposlechla, a když nemohlo, naložila jsem mu dvakrát tolik. Tréninky se zátěžovou vestou, extrémní horské túry, nedoléčená zranění, protože přece musím cvičit a najednou se neudržím na vlastních nohách?! Evidentně mi moje tělo vrátilo ty roky, kdy jsem ho mučila a hnala do extrémů, aniž bych mu byla za to všechno vděčná. Pořád jsem byla nespokojená, no, tak tady to mám, můžu a musím začít úplně od začátku.

Zdroj: Tereza Šauer

Nový začátek

Z nemocnice jsem odešla jako kostrounek, táta mě musel vynést do schodů, nohy mě vůbec neunesly. Teď to jsou 4 týdny, co jsem doma. Je to velmi náročné, začal se u mě projevovat post-septický syndrom, což zahrnuje psychické i fyzické projevy. U mě to je změna chuti, problémy s krátkodobou pamětí, vlasy mi padají po hrstech, v noci mívám děsivé sny, panika z možnosti další infekce, problémy s chutí k jídlu, výkyvy nálad, psychické problémy, únava. Tento týden mám rekord, byla jsem schopná ujít 3 km. Za normálních okolností bych se tomu zasmála, protože 3 km pro mě nejsou nic. Nyní? Zapisuji si každý lepší den a pokrok. Své tělo netrápím a jsem mu neskonale vděčná za to, že pro mě vybojovalo druhou šanci na život! A jsem vděčná svým skvělým rodičům, kterým jsem připravila děsivé chvíle, jak mě podporují a starají se o mě v tomto náročném období.

Tento příběh píšu proto, aby se zvýšilo povědomí o této zákeřné nemoci, kde hrají roli hodiny, aby člověk přežil. Zjistila jsem, jak málo lidí ví, co to vlastně je. Přitom symptomy jsou velmi podobné běžné střevní viróze. Sama jsem se snažila pátrat po lidech, kteří přežili, s kterými bych se mohla poradit. Nic. Až jsem našla pár lidí z Kanady, USA a Anglie, odkud jsem si objednala průvodce pro přeživší a jejich rodiny.

Je a bude to běh na dlouhou trať a já jsem právě vyběhla vstříc nové šanci. Držte mi palce. Tereza

Zdroj: Shutterstock.com

Sepse, zákeřný zabiják

Co to vlastně sepse je? Možná ji budeš znát pod zažitým názvem otrava krve. Jedná se o zánětlivou reakci organismu na přítomnost infekce. Ta mívá zpravidla bakteriální původ, bakterie se dostanou do těla drobnou záděrkou nebo rankou a odtud putují do krve, popřípadě i do jednotlivých orgánů, které při pozdní diagnostice začínají selhávat. Příznaky bývají u každého jiné, mezi ty nejčastější ale patří vysoké horečky nebo naopak podchlazení, zimnice, zrychlený tep, bolesti břicha, hlavy nebo těla, nevolnost a zvracení, celkové schvácení. Jde o velmi závažný stav, který pacienta ohrožuje bezprostředně na životě a je potřeba velmi rychlý lékařský zásah.