Příběh čtenářky: Stala jsem se terčem pomluv, celá vesnice mě přehlíží

Být trnem v oku těch ostatních je dost nepříjemná věc. Někdo na klepy ostatních reaguje hroší kůží, ale pokud o tobě mluví celá vesnice, tak to rozhodí i toho největšího drsňáka. Takže není divu, že naše čtenářka Ilona má nervy nadranc, když se stala obětí vesnických řečí.

„Nikdy jsem nebyla citlivá na to, co si o mně ostatní povídají. Žila jsem si svůj život a držela se hesla, které říká, že to, co o nás říkají druzí, řeší v podstatě oni sami,“ začíná vyprávět Ilona. „Zkrátka je problém těch ostatních, že o mně mluví špatně. Ale na druhou stranu nikdy jsem se moc do řečí nedostala. Na škole jsem byla spíše průměr, a to jak v učení, tak v oblíbenosti, a v zaměstnání jsem měla kliku na fajn kolektiv. Zlom nastal, až když jsem se nastěhovala se svým mužem do jeho rodné vesnice.

Rozhodli jsme se pro život na vesnici

Žila jsem ve velkém městě už od narození, takže na vesnické klepy nejsem zvyklá, ale stejně si myslím, že to, co se mi děje, nejsou jen obyčejné řeči, co si šeptají staré báby. Ale vše popořádku. Když mi bylo dvacet pět, potkala jsem svého současného muže a za necelé dva roky si ho vzala. Nejdříve jsme bydleli v mé garsonce, protože on do té doby přespával na ubytovnách. Neměl totiž moc peněz, dělal sice práci, která ho baví, ale v podstatě za almužnu. Oba jsme snili o rodinném domě. A když mu umřela maminka, zdědil po ní dům právě v jeho rodné vesnici. Jelikož je můj muž jedináček a otce už neměl, dům mu spadl přímo do klína. Dlouho jsme přemýšleli, jestli ho neprodáme a nekoupíme si něco ve městě, kde jsme oba bydleli, ale zrovna v mé práci hromadně propouštěli a já byla také na seznamu. A tak jsem kývla na to, že se odstěhujeme a já zkusím štěstí jinde. Pracovala jsem jako bankovní úřednice, ale netrvala jsem na tom, že musím opět dělat v bance. Měla jsem štěstí, protože v nedalekém městě, čtyři kilometry od vesnice, kam jsme se přestěhovali, hledali poštovní úřednici, a já tu práci dostala.

Dostala jsem místo, na které si dělala zálusk rodačka

A tím to vlastně vše začalo. Na to místo si totiž dělala zálusk jedna slečna z vesnice. Ale vybrali mě, protože jsem měla lepší vzdělání a praxi. Nechápala jsem, jak někdo může počítat na sto procent s pracovním místem, když není nijak dopředu dohodnutý s potencionálním zaměstnavatelem. Každopádně jsem jí začala být trnem v oku. Mnohem později jsem se totiž dozvěděla, že ona to místo předjednané měla, ale právě v době pohovoru se na poště nečekaně změnilo vedení. A to vybralo mě.  Ale abych se vrátila k tomu, co se dělo poté, když jsem práci dostala. Měla jsem čím dále více pocit, že se mě místní straní. Snažila jsem se s nimi navázat kontakt, ale byli odtažití. Neříkám, že všichni, našla jsem si dokonce jednu kamarádku, ale většina obyvatel mě nepřijala.

Zdroj: www.shutterstock.com

Můj muž si měl vzít jednu z nich

A pak s tím přišel právě můj David, když se vracel z hospody. Tam mu totiž řekli, že jsem vyfoukla Aleně, tak se ta slečna jmenovala, pracovní místo, a že jsem jen hloupá nána z města. Nechápavě jsem se na Davida dívala. Jen kvůli tomu mě přehlíží? A tak se David přiznal, že právě Alena byla jeho láskou, než odešel pryč. On mi tedy tvrdil, že to s ní nemyslel vážně, ale podle všeho ona s ním počítala do budoucna. Tohle bylo nad mé chápání. Vždyť to byla dlouhá doba, nemohla přeci počítat s tím, že se pro ni vrátí. Proto jsem to hodila za hlavu a řekla si, že nepotřebuji ty, co mají takové myšlení. Žila jsem si zkrátka dál svůj život a sem tam zašla na kafe za svou kamarádkou. Po čase jsem otěhotněla a můj manžel začal dělat úpravy na domě. Dali jsme do nich dost peněz, protože barák už byl opravdu starý. Já jsem do toho vložila veškeré své úspory a David si vzal dokonce půjčku.

Baví se o mně i v krámě, jsem pro ně zlatokopka

Vše vypadalo růžově. Narodila se nám holčička a já pochopitelně zůstala s ní doma. Trávila jsem tedy více času na procházkách a místním hřišti. Ale tam jsem si připadala jako vyvrhel. Sice se mnou maminky mluvily, ale cítila jsem opovržení. No a pak se jednou stalo, že jsem nakoupila v místním malém krámku a vrátila se tam, protože jsem zapomněla máslo. Když jsem otevřela dveře, zaslechla jsem, jak prodavačce říká jedna mladá ženská větu: „Zlatokopka z města. Od ní dýško nečekej.“ Když mě uviděla, ztichla. Došlo mi, že je řeč je o mně. Nic jsem na to neřekla a máslo raději oželela. A pak se stávalo čím dál častěji, že jsem zaslechla, jak se o mně baví. Dokonce jsem se o sobě dozvěděla, že jsem Davida sbalila kvůli baráku.

Manžel je na jejich straně

Aby toho nebylo málo, začali jsme se Davidem kvůli tomu hádat. Navrhla jsem totiž, že se odstěhujeme. Ale jemu se nechce, protože udělal na domě velké opravy. Namítla jsem, že nechci, aby naše dcera vyrůstala v tak nepřátelském prostředí. Co když ji budou děti šikanovat? Uslyší, že jsme špatná rodina, děti umí být kruté. A na to mi můj muž řekl, že proti němu nic nemají a že jsem jen moc citlivá. Také mi vyčetl, že jsem to možná já, kdo se neumí začlenit. Zkrátka mi dal najevo, že chyba je na mé straně, že jsem nedokázala pochopit vesnickou mentalitu. Dokonce mi řekl, že bych si mohla méně hrát na městskou paničku. Tak tohle byla na mě silná káva. Nevím, co mám dělat. Mám všeho plné zuby. Opravdu jsem špatná já? Někdy mám pocit, že jsem na vše sama,“ je v koncích Ilona.

Myslíš, že Ilona nese na všem také nějakou vinu? Nebo by se za ní měl její muž postavit? Co má podle tebe dělat?

Foto: Shutterstock.com