Příběh čtenářky Martiny: Po deseti letech si nemáme co říct. Chci rozvod a on mlčí!

Láska jako z románu

Vzali jsme se z velké lásky, svět nám přišel barevný a krásný, napřed přišla na svět dcera, mateřství jsem si užívala plnými doušky, vlastně mi ani nepřišlo divné, že s námi manžel netráví tolik času, však se staral o finance a musím říct, že se nám vedlo velmi dobře. Druhé dítě – syn přišel po pěti letech, zase jsem se stala mámou na plný úvazek, když mi manžel navrhl, ať zůstanu v domácnosti, s radostí jsem nabídku přijala a do práce se nehrnula.

Byla to láska nebo jen okouzlení?

Tak na to se ptám téměř neustále, najednou mi spadly z očí růžové brýle a já pomalu ale jistě poznávala manžela z té druhé stránky, kterou jsem díky dětem a velké zamilovanosti nebyla schopna vidět. Krize přicházela postupně, když jsem se snažila Petrovi říct, jak se cítím, jen se smál a říkal, že přeháním, nechtěl naslouchat a všechno muselo být jen podle něj. Pomalu jsem přicházela na to, jaká jsem domácí puťka, když jsem mrkla do zrcadla, viděla jsem smutnou a rezignovanou ženu, která měla krásnou rodinu, ale na všechno byla sama.

Měl své zájmy a já do nich nepatřila

Když mi koupil auto, suše podotkl, že mi ušetří čas a zvládnu tak víc práce, což znamenalo, každodenní vaření, dvě teplá jídla denně a k tomu veškeré aktivity s dětmi. Syn hraje tenis, dcera chodí na balet a gymnastiku, žijeme na vesnici, takže každodenní tréninky, škola a domácnost mi opravdu zaberou mnoho času.

Jsi šťastná?

Na to se mě nikdy nezeptal a já zjišťovala, že ke štěstí mám opravdu hodně daleko. Na všechno jsem byla sama, o děti se nezajímal, když přišel z práce, najedl se a natáhl se k televizi. My jsme vůbec neexistovali.

Zdroj: Shutterstock.com

Živím rodinu, to je málo?

Jednou jsem viděla, že je v dobrém rozpoložení a snažila se navázat na náš problém. Začal na mě křičet, jestli je mi málo, že domů nosí peníze, bouchl dveřmi a vrátil se až druhý den v noci. Úplně nás ignoroval a já najednou rezignovala.

Mami, proč se nerozvedeš?

Patnáctiletá dcera mi položila otázku a já se rozplakala, myslela jsem, že když mlčím a před dětmi se nehádáme, tak nic netuší, opak byl však pravdou. Sama mi řekla, že by tak nežila. Nedokázala jsem říct kloudnou větu a polykala slzy beznaděje.

Rada od odborníka

V beznaději jsem se objednala také k terapeutce, která mi doporučila to, co jsem dávno věděla a na otázku, jak mohu komunikovat s někým, kdo mlčí, odpovědět nedokázala. Pochopila jsem, že tady si musím pomoct opravdu jen já sama, nikdo to za mě neudělá! Večer jsem čekala dlouho do noci na Petra, řekla jsem mu, že si najdu podnájem a odstěhuji se od něho. Opět se mi vysmál a řekl, že stejně nikam nepůjdu. Tím naše konverzace skončila.

Co bude dál?

Netuším, co bude dál, ale začala jsem jednat, hledám slušný podnájem, kam se s dětmi odstěhujeme, počítám také s variantou, že se děti mohou rozhodnout zůstat s otcem, přeci jen jsou zvyklé vyrůstat v domě s velkou zahradou a mít kamarády vedle sebe. Přesto mám trochu obavy, jak se na mě bude dívat rodina a přátelé, všichni si totiž myslí, jak skvělý jsme pár a vůbec nikomu nepřipadá divné, že nás vlastně společně nikdy nevidí.

Tak mi držte palce a poraďte, jak byste se zachovaly v mém případě vy? Jsem opravdu tolik nevděčná a nevážím si, že nás manžel finančně zabezpečil? Je to opravdu jen můj problém, když jsem na všechno sama a nesdílíme spolu žádné radosti, starosti, ale ani společné zájmy? Měla bych snad zůstat a naučit se s tím žít?

Foto: Shutterstock.com