Příběh čtenářky: Cítím se jako poskok

„Nikdy jsem nebyla typ pro domácnost a vždy mě bavilo někde lítat po venku, ale s přibývajícím věkem jsem přeci jen zkrotla a když jsem ve dvaceti osmi porodila prvního syna, šla zábava stranou,“ začala vyprávět Michala. „Můj manžel mi totiž s ničím moc nepomohl, a vlastně to trvá dodnes. Ale od začátku, Jirku jsem poznala, když mi bylo pětadvacet, a kde jinde než na jednom letním festivalu. Zaujal mě svou bezprostředností a já si řekla, že s ním budu mít hezký život. Před tím jsem totiž chodila s klukem, který měl pedantské sklony a měl rád uklizenou domácnost, kde to voní domácí bábovkou. A tu já péct neuměla. S Jirkou to bylo jiné, doma jsme se téměř nezdržovali a užívali si života.

Po narození syna se ze mě stala hospodyňka

Jenže po narození Aleška jsem pochopitelně nemohla trajdat někde po hospodách, a tak jsem se naučila vařit a ani mi nevadilo, že mi tam venku uniká svět. Za dva roky se nám narodil druhý syn Tomáš, a tak jsem zůstala i nadále doma a starala se o domácnost a děti. Manžel si plnil sny. Vždy ho to táhlo k hudbě, a tak se živí jako DJ a kromě toho má vlastní kapelu, se kterou často vystupuje. Sice nevydělává velké peníze, ale na uživení to stačí.

Starost o manželovu matku

Když byly nejmladšímu synovi dva roky, onemocněla tchyně. Manžela už neměla, a tak jsem to byla já, kdo ji tam s kastrůlky teplé polévky chodil navštěvovat. Nebydlí daleko, stejně jsem doma vařila, a tak jsme si s kluky udělali aspoň procházku. A zatímco si ona hrála se svými vnoučaty, něco málo jsem jí tam poklidila nebo skočila na nákup. Času jsem měla dost, a když mi pohlídala děti, nevadilo mi jí vygruntovat byt.

Jenže její zdravotní stav se nijak nelepšil, šla dokonce do předčasného důchodu a zvykla si na to, že já jsem vždy po ruce. Jenže já si malovala jinou budoucnost. Už jsem se opravdu těšila na to, až nastoupím do práce a Tomáš půjde do školky. Být pořád ženou v domácnosti jsem nechtěla, a kromě toho jsem toužila po vlastním příjmu peněz. A tak jsem taky do práce nastoupila. V jedné soukromé firmě jsem dělala kancelářskou práci ještě před tím, než jsem nastoupila na kolotoč rození dětí a kojení, a měla jsem štěstí, že její majitel rozjížděl novou pobočku, a tak hledal zaměstnance. Není to sice žádné zaměstnání snů, ale chovají se tam ke mně pěkně a je to hlavně něco jiného než úklid a vaření.

Zdroj: Shutterstock.com

Stíhám zaměstnání, svou i tchyninu domácnost

Jenže fakt, že jsem taky začala pracovat, vlastně v rodině nikoho nevzrušil. Můj manžel si dál jel to svoje, s kapelou objíždí malá městečka, a dokonce začal vypomáhat jednomu kamarádovi, který vlastní galerii. Nevím, co ho to najednou popadlo, protože k obrazům nikdy moc netíhl, ale on říká, že objevil nový směr, kterým se vydat a se svým kamarádem pořád debatuje nad tím, co do galerie přidat a kdy udělat vernisáž.

Takže starost o domácnost je pořád na mně. A to jsem si malovala, že když budu pracující žena, že bychom se mohli o některé povinnosti dělit. A péče o jeho matku mi taky zůstala. Takže po práci letím vyzvednout děti ze školky a třikrát do týdne s nimi chodím ke tchyni, uklidím jí, nakoupím jí a sem tam ji vezmu ven aspoň do nedalekého parku. Obchod je hned vedle parku, tak jsem jí už několikrát naznačila, že by si tam mohla dojít nakoupit, když zvládne cestu i do parku, ale ona odvětí, že sama by to nedala, a navíc nechce tahat těžké tašky. To mě vždy rozčílí. Těžké tašky? Vždyť jí stačí tři rohlíky a nějaká ta šunka. To já tahám těžké tašky pro čtyřčlennou rodinu, i když mám doma silného chlapa.

Volné odpoledne? To pro mě neexistuje

Vrcholem bylo, když mi tchyně volala v sobotu ráno, že mě očekává v poledne i s obědem, protože chystá velký úklid. Ten den byl zrovna Jirka doma a slíbil, že vezme kluky ven, a dokonce i někam na oběd, takže já se těšila, jak si udělám klidnou sobotu. Ale manžel mi řekl, že když tedy bere syny ven, mám tedy aspoň čas a proč bych to pro jeho nemocnou matku nemohla udělat. Udělala jsem, ale pak jsem si to vyčítala. Měla jsem si dupnout. Jenže nevím jak. Nechci dělat v rodině zle a nechci vypadat jako nějaká mrcha.

Jak si dupnout?

Ale vím, že se postavit musím, už i kvůli synům, aby si nevzali do života to, že všechno odpracuje žena. Všimla jsem si, že i oni se ke mně chovají jako ke služce a když jim nakážu, aby něco poklidili, tak můj muž před nimi řekne, že to přeci můžu klidně udělat já, když vidím, jak si zrovna hrají. Jak z toho ven, aniž bych ohrozila mé manželství a klid rodiny?“ ptá se čtenářka Michala.

Je vidět, že Michala má toho na svém hřbetu dost, a tak je jasné, že se musí dříve či později všem postavit. Co bys poradila jako první krok k tomu, aby ji okolí nebralo jako služku?

foto: shutterstock.com