Příběh čtenářky: Po bolestivém rozchodu jsem utekla žít do ráje a nelituji

Nevěděla jsem, co si počnu a propadala pocitům nekonečné beznaděje

„Pamatuji si ten den  stále tak živě. Vlastně jakoby to bylo dnes. Martin, tehdy můj přítel, se kterým jsme plánovali svatbu i společnými silami rekonstruovali náš byt, mi oznámil, že se chce rozejít,“ začíná své vyprávění Karolína. „Ne, žádná jiná sukně za tím nebyla a já to snad kvůli tomu o to víc nemohla pochopit. On (s)prostě chtěl zahodit naše společná léta jenom proto, že se cítil prázdně a nenaplněně. Prosila jsem ho, ať si vše ještě jednou promyslí, jenomže on už rozmyšlený byl. Odešel, z našeho bytu v Dejvicích i z mého života nadobro s mírným prásknutím dveřmi a jasným poselstvím, ať se vzpamatuji a jdu dál. Jenomže kam?

Letenka směr nový život

Moje mladší sestra pořád dokola přemítala o tom, že by jednou chtěla někam do tepla, vykoupat se v oceánu, usrkávat brčkem šťávu z mladého kokosu na pláži s bílým pískem a neřešit vůbec nic, jen být sama sebou. Záviděla jsem jí, s jakou lehkostí k životu přistupuje. Když zjistila, v jakém jsem stavu, přesvědčila mě, ať se vydám alespoň na krátkou dovolenou.

Nakonec jsme koupily levné letenky, zarezervovaly si cenově příznivý apartmán a odletěly slunci vstříc na Mauricius. Let i s přestupy trval něco kolem jedenácti hodin a jako první nás přivítalo rušné a živé letovisko Grand Baie, kde se to jenom hemžilo skvělými bary, vyhlášenými restauracemi a nespočtem hvězdičkových hotelů, kde jedna noc stála neskutečně závratnou sumu. Z té částky by spadl na zadek každý, stejně jako z výhledu na místní pláže. Tak bílý písek a tyrkysově modrý oceán snad nikde ani najít nejde.

Zdroj: www.shutterstock.com

A když jsme se dostaly pod mořskou hladinu u Velrybí skály, mé niterné bolestivé myšlenky byly náhle fuč. Všechnu pozornost mi ukradla mauricijská příroda, lidé a naprosto jsem se nechala unášet tamní atmosférou. Vydaly jsme se k tamarínským vodopádům, omrkly písečné duny Chamarel, nejdražší známku Modrý Mauricius, mezitím popíjely mauricijský rum a naprosto jsme propadly kreolské kuchyni a čerstvým mořským plodům moře. A když se slunce klonilo k západu, seděla jsem na pláži a zapisovala si prožité zážitky za uplynulý den. Ze čtrnácti dnů jsem si prodloužila pobyt na tři měsíce, ve kterých jsem si nakonec vyřídila veškeré papíry, abych tady mohla zůstat.

Přečti si další příběhy čtenářek:

• Příběh čtenářky: Učím se znovu chodit, ale přežila jsem
• Příběh čtenářky: Chodila jsem s ním tři roky a netušila, že má rodinu
• Příběh čtenářky: Zamilovala jsem se do muže své nejlepší kamarádky

Zase jsem našla své ztrácené já

Ze začátku jsem pomáhala na recepcích v hotelech, prováděla turisty po všech atraktivitách ostrova a dnes s mým současným partnerem Christophem provozujeme malinkatý hotýlek s výhledem na hladinu Indického oceánu. A že je to opravdu pastva pro oči, ten totiž mění barvy jako chameleon. Usilujeme o to, aby si dovolenou na Mauriciu mohl dovolit opravdu každý, proto ceny držíme při zemi. Tu a tam kromě rodiny, českého chleba a někdy velké chuti na svíčkovou mi tady nechybí vůbec nic. Lidé jsou tu neuvěřitelně tolerantní, rádi se baví, povídají si a určitě se nijak nezatěžují závistí jako u nás v Česku.

I když se změny prvně nejeví kdoví jak růžově, jsou tu proto, aby náš život učinily lepším. Třeba tak jako tomu bylo u mě. Zahoďte strach a nebojte se vzlétnout za štěstím,“ shrnuje své vyprávění Češka, která na smaragdovém ostrově, kousek od Madagaskaru, našla svůj druhý domov.

Co na to říkáš? Zvládla bys to? Dokázala bys opustit jistoty a vydat se vstříc životu v nejistotě? Nebo na tohle nemáš odvahu? Kdybys mohla, kam by ses vypravila žít ty? Napiš nám do diskuze.

Text: z vyprávění čtenářky Karolíny H. sepsala Lenka Zelnitiusová, Foto: Shutterstock