Pomóc! Brášku sebral čert aneb Mikulášská nadílka

Maminčina zástěra se napíná ve švech, jak silně jí k sobě tiskneme a snažíme se ukrýt. „Tak kdepak mám ty zlobivé hříšníky…“ nenechá se čert berlou zastrašit a vyráží s pytlem v ruce vpřed. To zvonění a řinčení řetězů je ohlušující. Pouštíme se zástěry a dlaněmi si překrýváme uši. V zoufalém úprku ze sebe dolujeme ještě zoufalejší: „Já jsem byl hodnej….a já taky…, já jsem taky nezlobila…,že né mami?!“ Je nám v patách a z jeho hlasu nám naskakuje husí kůže. V obýváku nás dohání. Jediným máchnutím své chlupaté a odporně špinavé ruky k sobě strhává brášku a strká ho do pytle. S vítězným pokřikem za zvuku řetězů mizí ve dveřích. Nezastaví ho ani Mikuláš a tak prchá ven, dál přes dvůr, až se úplně ztratí ve tmě. Chvíli na sebe mlčky a rozpačitě koukáme. Tak…. a bráška je asi opravdu v pekle.

V nastalém tichu se vykulení pomalu odvažujeme zpět na zápraží. Mikuláš nás konejší a mámí z nás motlitbu, nebo alespoň krátkou básničku. Nejsme schopni ze sebe vypravit ani hlásku. „Mamííí,“ ozve se najednou ze tmy za vraty. Oči máme navrch hlavy a pusy dokořán. „Mami, ten čert měl asi děravej pytel,“ sype ze sebe s úlevným úsměvem bráška a utíká přes dvůr. Bačkory se mu boří do sněhu, ale nevšímá si toho. Celý šťastný se vrhá k nám. „S čertem si to vyřídím později“ brouká Mikuláš pod vousy. „Teď chci slyšet, jak se umíte pomodlit.“ „Andě-lí-čku, můj..můj strá-žníčku…“ koktáme společně, celí vyděšení. S vypětím všech sil se dostáváme až na konec. „No, vidím, že umíte. A jestlipak už budete hodní a pomáhat mamince a tatínkovi?“ praví vřele Mikuláš. „Jo, budeme, ano, ano …“ snažíme se překřičet jeden druhého. „No dobrá, věřím vám.“ Skrývá úsměv pod vousy a mrká na maminku. Z velkého proutěného koše nám podává naducané balíčky plné dobrot. Tak jsme se přece dočkali. Natahujeme se a poprvé za nekonečně dlouhé minuty se smějeme. „Děkuju, děkujeme….my už budeme hodný.…“ 

článek

A tak anděl zašustil křídly, Mikuláš zabořil svou berlu do sněhu a s pokynutím ruky se oba ztratili v černé tmě…Z dálky byl ještě slyšet strašlivý čertův hlas a řinčení řetězů. „Jak to vypadá v pekle?“ hořeli jsme zvědavostí a viseli bráškovi na rtech. „Ale já jsem tam nebyl, ten čert mě ztratil tady hned u vrat,“ povídá a tváří se jako hrdina. „A stejně bych mu utekl,“ dodává. „Aha,“ padá z nás záhy zklamaně. „No, jestli vás to tak zajímá, můžeme čerta zavolat zpátky,“ zlobí nás maminka. „Ne, mami!“ vykřikujeme trojhlasně.

Je Štědrý večer, sedíme u svátečního stolu a čekáme, až nám dá Ježíšek zazvoněním znamení, že už smíme ke stromečku. Jsme tak nervózní a nedočkaví „Kdy už to bude tati…a mami, už půjdeme?“ To napětí se nedá vydržet. Najednou se tolik očekávané zazvonění ozývá. Bráška vyráží od stolu a pádí přes chodbu nahoru po schodech až do pokoje. My, místo ke stromečku s údivem za ním. „Co děláš pod tou postelí?“ smějeme se a vzápětí nám to dochází. „Ale to nebyl čert, to zvonil Ježíšek…“ uklidňujeme ho všichni. Pomalu vylézá ven: „Já jsem to věděl!“ tváří se statečně a za hlasitého smíchu se společně vydáváme konečně ke stromečku.

Ještě jako dítka pubertálního věku nás rok co rok děsil a strkal do pytle stejný strašlivý čert. A ač znalí poměrů, jsme to vždycky neskutečně prožívali a vlastně se i trošku báli. Dodnes na „pekelné“ chvilky rádi a bez psychické újmy, s úsměvem vzpomínáme. Včetně veselé vánoční tečky pod postelí.

A jaké jsou vaše vzpomínky na Mikuláše a čerta? Dopřáváte svým dětem trochu toho tajemna?  

Foto zdroj: profimedia.cz