Petra Horváthová: Svlékat se stydím, ale je to součást mé profese…

Po kom jsi zdědila talent? 

Z umělecké rodiny nepocházím. Můj dědeček z maminčiny strany hrával na harmoniku a hodně se i zpívalo. Maminka s babičkou mají básnické střevo a tatínek chodíval hrávat loutkové divadlo, když byl mladý. Je to velký komediant. Tak možná mixáž genů způsobila mou hereckou kariéru, kdo ví…

 Rozhodla ses pro DAMU. Jak na své studium vzpomínáš? 

Komplikovaně, už jsem o tom hovořila mnohokrát a nechci se opakovat. Nejvýstižnější odpověď je v mé diplomové práci, která se jmenuje Stud-i-um, lze si ji vypůjčit i na DAMU a tam se vše dočtete (smích). Samozřejmě teď s odstupem času se na spoustu věci dívám jinak, ale to, co jsem zažila na DAMU a jak jsem to tehdy vnímala, tak z toho jsem se vypsala v mé práci…

V čem si myslíš, že je tato škola přínosná, vybaví mladé herce? 

V tom, že ji prožiješ, užiješ, přežiješ a vydržíš (smích).

Ty jsi po škole o nabídky neměla nouzi. Jak si to vysvětluješ? 

Nemyslím si, že bych hned po škole měla nějaké velké nabídky. Mí spolužáci se uchytili mnohem lépe než já. Tehdy jsem pracovala na recepci jedné reklamní agentury a hrála pár představení za měsíc. Pak přišla první nabídka seriálu a díky němu další. Je to všechno o náhodách a velkém štěstí. A já můžu doufat, že se mě bude to štěstí držet i nadále (smích).

Kromě herectví sis zkusila také režii. V čem se více realizuješ? 

Režii jsem vyzkoušela amatérsky, nebo se dá říci poloprofesionálně. Více se realizuji v herectví a v hudbě…

Máš po této zkušenosti větší pochopení pro režiséry?

Mám a měla jsem i před tím, ale myslím, že by bylo fajn, kdyby si režisér vyzkoušel roli herce, což si myslím se v současnosti děje, a to je dobře.

Ty jsi renesanční osobnost! Tvou velkou vášní a zájmem je také hudba. Nejen že zpíváš v kapele, také hudbu sama skládáš. Kde jsme tvou muziku už mohli slyšet? 

Renesanční osobnost, to mi lichotí, děkuji! Mou hudbu jste mohli slyšet například v inscenacích na DAMU v divadle DISK ve hrách Pannenky, Valerie a týden divů, nebo Sněžná revoluce. Také v Činoherním klubu v představení Ujeté ruce (režie O. Sokol). V dokumentu Cesta za otcem z cyklu ČT2 Děti 50.let, ve znělce pro 3DFF. Také jsem složila hudbu k FAMU filmečku Saharské písky. A především vystupuji s kapelou Monoskop, naší tvorbu si můžete vyhledat na youtube, nebo na našich stránkách www.monoskop.cz. Kdysi jsem i dokonce rapovala (smích).

Vraťme se k herectví… Skončila jsi v seriálu Cesty domů. Co dál? 

No, uvidíme. Ráda se nechávám překvapovat. Momentálně mám angažmá v divadle Pod Palmovkou, kde jsem nazkoušela dvě role a dvě přebrala. Takže nějaká práce je. Dělám charitatvní věci a stále se mi hlavou honí nějaké možnosti, co dál… Ale jak jsem říkala, věřím, že něco přijde..a bude to určitě velké!

Můžeme tě vidět ještě někde jinde? 

Ano, občas s Aqualungem, ve hře Pán času a v Činoheráku ještě neproběhly derniéry představení, ale nehrají se příliš často…

Vzpomeneš si na svou první klapku? Kdy a co jsi točila?

Nejsem si jistá, která byla první, ale tuším, že to byl famacký filmeček.

Jsi velmi vytížená žena. Máš vůbec čas si odpočinout? 

Občas ano, občas ne. Začala jsem chodit na jógu a více spát. Momentálně to všechno zase trochu pokulhává, jelikož mě prázdniny vždycky vyvedou z pravidelného temporytmu. Takže teď v září přichází tvrdý návrat do reality, vytváření časového plánu a nával pracovních povinností.

Podporuje tě přítel?

Podporuje…

Nežárlí na tvé herecké partnery?

Necháme se překvapit (smích).

Jak se vůbec pereš s mileneckými scénami? Vadí ti svlékaní před kamerou?

Samozřejmě, že to není vždy příjemné, ale je to práce. A do mých pracovních prostředků patří i tělo. Stydím se, ale beru to jako součást mé profese. Jsem stále člověk a ne věc… A líbání? To už mi přijde úplně normální! Pro mě je daleko těžší se svléknout před milovaným člověkem, jelikož je to upřímné a zcela mé rozhodnutí.

Co ti v poslední době udělalo opravdu radost?

Téměř všechno! Život sám, přítel, rodina, cesty… a přátelé! Co mě naopak nepřidává, je politická situace a lidi, kteří jsou plní vzteku, neštěstí a stížností. Lidi, co si neváží sami sebe a své práce a díky tomu ani společnosti kolem. Chybí nám totiž respekt a úcta navzájem, a taky trpělivost a pokora…