PENIS, KTERÝ POTŘEBOVAL SVOLENÍ OD CÍRKVE

Potkat Domeenu Renshaw znamená narazit na rezervoár energie. S jejím výrazným jihoafrickým přízvukem, drobnou postavou a neformálním vyjadřováním, když s klidem hovoří o těch nejjemnějších podrobnostech sexuálního chování, není pochyb o tom, že se jedná o jedinečnou postavu v oboru duševního zdraví a párové terapie. Než přišla v šedesátých letech do Spojených států, pracovala jako lékařka na chirurgii v jedné malé misijní nemocnici v jihoafrickém Zululandu. Vystudovala urologii, gynekologii a neuropsychiatrii, což je solidní lékařské vzdělání, které ji dobře připravilo na chápání souvislostí mezi duševními a tělesnými faktory psychických poruch. Když dokončila psychiatrickou stáž na Loyolově univerzitě v Chicagu, nastoupila tam jako akademický pracovník a poté založila první kliniku sexuální terapie. Renshaw své myšlenky publikovala v bestselleru Seven Weeks to Better Sex – Sedm týdnů k lepšímu sexu

ZAHLOUBEJTE SE DO JEDNOHO Z POZORUHODNÝCH PŘÍPADŮ Z PRAXE PŘEDNÍCH SOUČASNÝCH PSYCHOTERAPEUTŮ!

Jak byl penis unavený a potřeboval spát

„Ukázalo se, že je to diabetik závislý na inzulinu,“ začala Renshaw a poukázala na to, že jeho manifestní problém impotence zahrnoval tělesné i duševní faktory.

„Přišel k nám asi před deseti lety. Časový rámec je důležitý, protože to bylo dlouho před viagrou. Žil ve druhém manželství a to trvalo tři roky. Už předtím byl ženatý a vychoval děti.“

Jeho druhá manželka, ta, co ho přivedla do léčby, byla stále více nervózní a netrpělivá, protože své manželství doposud nenaplnili — kvůli jeho problémům s erekcí. Původně se z předmanželského sexu vymlouval, protože jako praktikující katolík chtěl počkat až po svatbě. Od té doby už uběhlo několik let a on stále nespolupracoval, nebo alespoň jeho penis ne. S výjimkou sexuálních problémů — nebo lépe řečeno s výjimkou nepřítomnosti jakékoli sexuální aktivity — se zdálo, že žijí v milujícím manželství. Jediná věc, kvůli které se kdy hádali, byl jejich sexuální život. Když byli v posteli, manželka projevovala o manžela silný zájem, ale on se odtáhl a usnul.

Jak penis potřeboval injekci

Renshaw začala tím, že zhodnotila lékařský rozměr případu, včetně toho, že u manžela provedla důkladnou tělesnou prohlídku. Zjistila, že se probouzí s ranní erekcí, což znamenalo, že jeho potíže jsou pravděpodobně psychického původu. Nicméně kvůli jeho cukrovce a závislosti na inzulinu ho poslala k urologovi, aby vyšetřil, zda jeho nemoc neovlivňuje průtok krve penisem.

Vyšetřující urolog zjistil, že skutečně některé krevní vlásečnice jsou zúžené. Dobrou zprávou bylo, že existují injekce, které manžel může použít, aby si erekci navodil chemicky. Kdyby se chtěl milovat, mohl by se tuto proceduru snadno naučit.

Když Renshaw vyprávěla tuto část příběhu, nemohli jsme se zbavit představy, jak se obrovská injekční jehla vznáší nad ubohým, unaveným, nespolupracujícím penisem. Zajímalo nás, kam se jehla vpichuje a jak moc to musí bolet. Ujistila nás, že jehla je ve skutečnosti docela malá a že ta procedura, přestože to není právě příjemná milostná předehra, přináší očekávané výsledky. Teď už dokážeme ocenit, jak velký zázrak musí být viagra pro ty dvojice, které potřebují fungovat.

O týden později se manžel vrátil pro svou zkušební injekci a výsledky v ošetřovně byly úžasné. Přesto místo toho, aby pospíchal domů za svou roztouženou manželkou, která na tento okamžik čekala roky, se manžel nepochopitelně rozhodl, že se cestou domů zastaví v restauraci na jídlo. Když jsme to uslyšeli, představili jsme si, jak manžel sedí u stolu, v kalhotách se mu pohupuje pulzující penis, ale on si toho nevšímá a raději se věnuje krevetovému koktejlu.

„Když přišel domů,“ řekla Renshaw, „erekce už ustoupila. Manželka byla rozzuřená a trvala na tom, aby si domluvil další návštěvu u lékaře. Tentokrát půjde s ním, aby se sama naučila, jak tu injekci píchnout.“

Chtěli jsme se Domeeny zeptat, jak to probíhá, když někoho učí takové věci. Má umělý penis, na kterém se cvičí, nebo musí manželka experimentovat na manželovi? Znovu se nám na mysl vloudila nevítaná představa. Představili jsme si penis toho muže položený na operačním stole, možná zabalený do chirurgické roušky, z níž vykukuje pouze jeho hlavička. Doktorka a manželka se naklánějí nad maličkým pacientem s obrovskou jehlou. Ženě se třese ruka, tak ji doktorka chytne a špičku jehly zamíří na cíl.

Penis v obklíčení

Renshaw naše fantazie přerušila. „Ale on to přesto stále a stále odkládal. Náš program trvá jen sedm týdnů, a on byl teď v posledním, sedmém týdnu. Manžel nakonec přišel nesmírně naštvaný a jeho žena byla rozzlobená ještě více než on.“

Renshaw dvojici přesvědčila, aby se uklidnili, a pak se jich zeptala, co se stalo. Bylo zřejmé, že mezi nimi něco důležitého neklape. I přes ty roky konfliktů kvůli nepřítomnosti sexu si dokázali vůči sobě uchovat úctu a lásku.

„Stalo se to, že manžel se probudil ve dvě hodiny v noci a zjistil, že nad ním manželka klečí, jeho penis v levé ruce a injekční stříkačku v pravé. V zubech držela baterku a svítila si na místo operace.“

Není třeba dodávat, že manžela velmi vyděsilo, když uviděl, jak se mu manželka uprostřed noci chystá vpíchnout injekci do penisu. Očividně měla v plánu navodit mu chemickou erekci bez jeho souhlasu a pak se s ním pomilovat, zatímco on bude spát.

Manžel byl chováním své ženy zděšen. Ona byla stejně tak pohoršená tím, jak on sabotuje jejich pokusy o normální sexuální život — o vůbec nějaký sexuální život.

Když tu příhodu vyslechla, stěží zadržela smích, přiznala se Renshaw. Byla však odhodlaná zjistit, o co jde.

Penis se brání

Tento kritický incident poskytl možnost hlouběji prozkoumat, co se s manželem děje a proč je tak odhodlaný sexu zabránit, navzdory tomu, co sám nahlas tvrdí. Za jemného pobízení se situace nakonec vyjasnila.
Manžel byl praktikující katolík. Přestože byl legitimně rozveden už před mnoha lety, církev mu dosud nezrušila platnost jeho prvního manželství.

„Ten proces trval dlouhou dobu, protože museli prověřovat jak manželku, tak manžela. Cítil to tak, že teprve až ho církev vyváže z jeho prvního manželství a prohlásí je za neplatné, bude mít dovoleno i jen pomyslet na sex. Navenek prováděl všechno, co bylo zapotřebí. Šel do sexuální poradny, zapsal se do programu, přišel s manželkou, prošel dotýkáním a předehrou — ale když došlo na soulož, nepřicházelo v úvahu, že by to dotáhl do konce.“
Takže ve skutečnosti to byl případ mravní sebeobrany. Penis odmítal v programu spolupracovat, protože ještě neobdržel svolení církve toto nové manželství naplnit.
Renshaw vysvětlovala: „Teprve v průběhu zpětné kontroly, snad osm nebo devět týdnů poté, manžel to prohlášení o neplatnosti obdržel. A brzy nato manželství naplnil.“
Aniž bychom ji museli sebeméně vybízet, Domeena začala okamžitě mluvit o tom, co ji tento případ naučil o terapii a o práci s páry.

„Můžeme se z toho poučit. Když nás někdo strká a nutí, ústa říkají ‚Ano, chci sexuální terapii‘, ale penis, svým vlastním jazykem, říká ‚Ani za nic! Ještě nejsem připraven!“‚

Renshaw se na chvíli odmlčela a přemýšlela o tom, jak je marné člověka nutit do něčeho, na co ještě není připravený.

Jak penis raději jezdil na plachetnici

Přestože při chemickém navozování erekce jsme velmi pokročili, Renshaw říká, že stále ještě existují hranice, čeho můžeme dosáhnout, pokud neoslovíme skutečné potřeby a pocity lidí.

„I když máte injekce nebo pilulku viagry, nebude to fungovat, pokud nebudete spolupracovat. Ta pilulka se objevila 16. dubna 1998 a tehdy mi zavolala jedna dvojice — vlastně jedna žena — jež byla na sexuální klinice už devět let předtím. Paní byla opravdu hlučná, mluvila nonstop. Její manžel ji měl rád, nepomýšlel na rozvod, ale neměl vůbec žádnou pohlavní touhu. Ona ho ke styku postrkovala a popoháněla. Vždycky byl moc unavený. Řekl, že příští ráno jde jezdit na plachetnici, takže musí brzy vstávat. Tak ho dotáhla na kliniku.

Manželovi bylo dvaašedesát, ale vypadal poměrně mladě. Měl normální erekce a své potřeby uspokojoval masturbací — což bylo tajemství, které jí nemohl odhalit. Největší pomoc, jakou jsme té dvojici mohli nabídnout, bylo naučit ji masturbovat, podpořit ji, aby si pořídila vibrátor a uspokojovala se sama. Celé roky jsem si na ni nevzpomněla, dokud mi nezavolala a nezeptala se, jestli si na ni pamatuji.“

„Jak bych na vás mohla zapomenout?“ řekla té ženě Renshaw. Ve skutečnosti si nejvíce pamatovala to, jak její manžel používal jízdu na plachetnici po jezeru Michigan jako prostředek, jak uniknout od neustálého peskování a stížností své ženy.
„Dáte mu viagru?“ zeptala se žena Renshaw, když se konečně dostala k jádru telefonátu.
„Určitě,“ řekla té pacientce, „pokud si pro ni přijde.“
„No, napadlo mě, jestli byste ji nemohla dát mně.“
„Lituji,“ řekla Renshaw, protože pochopila, co má ta žena na mysli. „Musím mu změřit tlak a udělat mu lékařskou prohlídku.“
„Ach tak,“ odpověděla žena a vymýšlela jiný způsob, jak to obejít. „No, kdybych ty prášky sehnala, mohla bych mu jeden hodit večer do horké čokolády?“
„Ne, to nemůžete. Je to neetické a kromě toho, nikdo vám to neprodá. Musí se to dát samotnému pacientovi.“
Renshaw tehdy nevěděla, že se viagra dá sehnat přes internet. Jen odpovíte na pár otázek, zaplatíte 50 dolarů a firma vám pošle lékařský předpis.

Žena se na chvíli odmlčela a pak se zeptala: „Bude to zdravotní pojišťovna hradit, když je mému manželovi už devětašedesát?“
Renshaw řekla, že odpověď na tuto otázku nezná.
„Už se nikdy neozvala,“ říká, „ale jsem si jistá, že její manžel stále jezdí na plachetnici, místo aby užíval viagru.“

Variace na téma

„Myslím, že případ, který mě překvapil nejvíc, byla jedna dvojice čtyřicátníků. Ona byla čtyřiačtyřicetiletá učitelka, on sedmačtyřicetiletý inženýr. Žili dvacet tři let v nenaplněném manželství.“

Víme, že se o celé této problematice párů, které se vezmou, ale nikdy se nemilují, málo mluví. Také víme, že Renshaw a její zaměstnanci se za ta léta setkali se stovkami takových lidí, i když se zdálo neobvyklé, že tato dvojice spolu dokázala vydržet přes dvacet let.

Když ta dvojice přišla na kliniku, Renshaw na jejich situaci více než cokoli jiného zajímala jedna věc.

„Proč teď?“ zeptala se jich. „Proč chcete pomoc po dvaceti třech letech? Proč se tomu prostě nepřizpůsobíte?“

Manželka sklopila oči a pak řekla velmi tiše: „Nevěděli jsme, že existuje nějaké místo, kde by nám někdo mohl pomoci.“

Když Renshaw vyprávěla tento příběh, vypadala smutně. Je tolik dvojic, které potřebují pomoc, a mnozí z nich opravdu nevědí, že pomoc existuje. Léčba, kterou Renshaw nabízí, funguje dobře u více než osmdesáti procent dvojic, které za ní přijdou. Dokonce i ti, u nichž nedojde k plnému vyléčení symptomů, pozorují na svém vztahu významné zlepšení. Přesto je její rozpočet tak hubený, že může svou kliniku stěží provozovat. Zdravotní pojišťovna ani většina komerčních pojišťoven léčbu neproplácí. Čekací listiny má plné, ale většina lidí si může dovolit jen minimální náklady.

„Tato dvojice navštívila mnoho lékařů a byli i v párové terapii, ale nikdo jim nepomohl, protože se nezabývali sexuálními problémy. Nikdo se jich ani nezeptal, proč se spolu nemilují. V tomto případě dvojici v pohlavním styku bránil dlouhodobý strach manželky z bolesti, která by mohla provázet penetraci.“

Za psychické podpory, po pár týdnech tišících prostředků a s lokálním anestetickým krémem pro poševní vchod ta dvojice nakonec své manželství naplnila. Oba vyjádřili lítost nad roky naplněných radostí, o které přišli.

Vyznání

Když jsme si některé tyto případy vyslechli, znovu jsme si připomněli otázku, proč se v tolika životních příbězích,
které jsme až dosud slyšeli, vyskytují různé varianty sexuálního chování. Například u dřívějšího Jeffreyho případu šlo o chlapíka, u kterého se vyvinulo silné citové pouto ke krávě. Jiný náš známý terapeut, když se doslechl o knize, kterou chystáme, nám vyprávěl příběh o svém vlastním klientovi, který rád provozoval sex s kočkami. Když byl dotázán, má-li raději kočky, nebo kocoury, odpověděl pohoršeně: „Za co mě považujete, za buzeranta?!“

Renshaw se domnívá, že jedním z důvodů, kromě zřejmých tabu spojovaných se sexem, je rozmanitost způsobů, jakými lidé hledají únikovou cestu. Večer před rozhovorem s námi se s ní radil jiný terapeut, který léčil dvojici, v níž manžel měl sadomasochistické fantazie, jež byly jeho manželce nepříjemné. Žádnou z jeho fajnových fantazií neuskutečnili — problém způsobovaly pocity viny za to, že na ně byť jen myslí.

„Tak často slouží terapeuti potřebám někoho, kdo přišel ke zpovědi. Často si lidi dobírám a říkám, že ve spodním šuplíku stolu mám kněžský kolárek, takže jestli začnou se zpovědí, nasadím si ho.

Skrývat tajemství znamená vyvolávat úzkost. Lidé se potřebují někomu svěřit a může k tomu posloužit i terapeut.“

Renshaw tuto myšlenku doložila případem, se kterým pracovala před pětadvaceti lety. „Přišli k nám rodiče s vysokou šestnáctiletou dívkou, která byla sociopatická. Byla na střední škole a přitom na částečný úvazek pracovala. Ta práce ji nudila, tak jednoho dne uprostřed zimy skočila na autobus, co jel na O’Harovo letiště. Přišla k odbavovací přepážce United Airlines a vzala si palubní vstupenku. Bylo to v době, kdy to s bezpečností nebylo tak horké jako dnes.“

Renshaw v příběhu pokračovala s potěšením, jež naznačovalo, že i když se hrozila nad dívčinou nevychovaností, v její drzosti bylo něco, co si téměř zasluhovalo obdiv. Tak ta holka přiletěla do Honolulu, s posledními pár dolary v kapse dojela autobusem na pláž, kde zpod ručníků kradla peněženky a na ukradené kreditní karty pak v obchodech utrácela velké peníze.

Nakonec se Havaje nabažila, a tak si naplánovala, že odletí do Kalifornie. Na letišti ji chytila policie, když se snažila na ukradené kreditní karty koupit letenku. Právě v tomto okamžiku za ní na Havaj odletěl její otec, dostal ji ven z vězení, přivezl domů a dopravil na Loyolovu kliniku, aby se věci dostaly do pořádku.

„Matka byla asi o třicet centimetrů vyšší než otec. On byl takový sladký, pasivní mužíček a manželka byla vládnoucí, dominantní a nazlobená paní. Přišli nás navštívit na kliniku a já jsem tehdy vedla stážistu, který tu dívku léčil. Stážista byl ve skutečnosti kněz, který se školil v psychiatrii. Když tu dívku vyšetřoval, byl v civilních šatech. Byl to jeho závěr, že je ta dívka sociopat. Rodičům řekl, že hospitalizace není nutná, že potřebuje terapii. A ze všeho nejvíc že potřebuje nějaké hranice.

V tom okamžiku se matka velmi rozzlobila, vstala a řekla: ‚Ona nepotřebuje psychiatra. Potřebuje katolického kněze!‘ A všichni tři kvapně odešli.“

V rámci supervizního rozhovoru se pak Renshaw toho terapeuta ptala, proč si prostě nevzal kolárek a té rodině neřekl, že on je ve skutečnosti kněz. Byla to situace, na kterou bude znovu možná čekat celý život. Vysvětlil, že byl matčiným spěšným odchodem natolik vyděšený, že zapomněl, kdo vlastně je a co dělá ve svém druhém povolání.

Ukázka z knihy MUMIE U JÍDELNÍHO STOLU nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci