Nesnáším jeho děti…

Je pravda, že děti si s touto situací poradí často lépe, než dospělí. Pokud nejsou traumatizovány bouřlivým rozchodem rodičů a nadále žijí uprostřed rodiny, kde je všichni mají rádi, dokáží brát věci tak jak jsou. A žijí a lumpačí spolu s novými bratříčky a sestřičkami, ať trvale s nimi žijícími, nebo „půjčovanými“. Přesto však kvůli dětem může docházet – a často dochází –  k rozmíškám mezi partnery.

Zvláště pak ve chvílích, když je jeden z partnerů ke svým dětem až příliš shovívavý. Své o tom ví pětatřicetiletá Aneta: „Dlouho jsem nemohla otěhotnět a když se mi to konečně podařilo, byla jsem nějšťastnější žena na světě. Narodila se mi Natálka. Hned za rok po ní přišel Vlastík. Obě děti se staly středobodem mého vesmíru a dovolila jsem jim prakticky všechno. Problém nastal ve chvíli, kdy se ve dveřích objevily děti mého manžela z prvního manželství. Připadaly mi neurvalé, zlomyslné, zákeřné. Neustále se s mými dětmi popichovaly, dohadovaly a mlátily. Ty společné víkendy se pro mě staly noční můrou. Manžel byl vzteky bez sebe, že neustále útočím jen na jeho děti, já zase, že nevidí, jaké jsou ty jeho doopravdy. Nakonec manžel nevydržel a s dětmi si začal plánovat víkendy samostatně. Nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že jsem se zbavila těch malých tyranů. Opravdu jsem je nesnášela. Jenže to nahrálo bývalé ženě mého muže. Začali trávit víkendy společně s dětmi, až zjistili, že jim spolu zase tak špatně nebylo. Přišla jsem sice o návštěvy neoblíbených dětí, ale také o manžela a děti o tátu. Přestal se o ně totiž úplně zajímat.

[[related]]

Nechápete postoj Anety? Pak vězte, že tato situace není neobvyklá a setkává se s ní mnoho párů. Ženy svého nového muže milují, ale běda, jak se rozhodne vychovávat její miláčky. I když si přejí chvíli klid i to, aby muž děti „srovnal do latě“, ale vztáhnutí ruky na ty své nedokáží snést. Chytřejší ženy před dětmi mlčí a hrozící hádka vypuká až večer v ložnici a beze svědků. Emotivnější a také ty, které nedokáží odhadnout dopad svého jednání, pak muži podrývají autoritu tím, že děti na místě brání.

„Myslela jsem si, že slovo „hádka“ v našem manželství ani neexistuje,“ prozrazuje čtyřiatřicetiletá kadeřnice Jolana, „měli jsme opravdu vztah maximálně harmonický. Vycházela jsem dobře i se synem Igorem mého muže, kterého měl z prvního manželství. Igorkovi byly čtyři roky, když jsem ho poznala. Byl to prima klučík a brala jsem ho, jako kdyby byl můj. Problémy mezi mnou a manželem nastaly až po té, co se mi narodil Vojtíšek. Igorkovi bylo šest a nastoupil zrovna do první třídy. Na miminko žárlil, opakovaně jsem ho přistihla, jak malého Vojtíška štípe. Odstrkoval ho od nás a snažil se, abychom mu věnovali stejnou pozornost jako v době, kdy jsme Vojtíška ještě neměli. To samozřejmě nešlo. Ačkoliv jsem měla ráda obě děti, někdy bylo třeba zakročit. Snažila jsem se Igorkovi vysvětlit, že bratříček je ještě maličký a že on je ten velký a rozumný, ale asi to nebyla dobře volená slova. Hodil po mně hračkou s tím, že on nechce být velký ani rozumný, ale tatínkův. A od té doby si na mě začal svému otci stěžovat. Manžel to bral zkraje rozumně, ale když to nepolevovalo, začal mě podezírat, že se k Igorovi nechovám dobře, protože není můj. Děsila jsem se každého víkendu, který měl Igorek trávit u nás, protože to vždycky zákonitě končilo hádkou. Snažila jsem se vysvětlit manželovi, že Igor prostě jen žárlí, ale jako by byl k tomu co říkám hluchý. Ta situace trvala skoro půl roku. Vyřešila se až tehdy, když Igorek shodil Vojtíška z postýlky a manžel to z chodby viděl. Igorek to ovšem netušil a rozběhl se za námi do kuchyně. Narazil na manžela a začal mu tvrdit, že Vojta spadl sám. Tehdy mu konečně došlo, že si nevymýšlím a nejsem proti jeho synovi zaujatá. Namísto nic neřešících hádek jsme začali řešit, jak změnit přístup k Igorkovi a jak mu vysvětlit, že i přesto, že máme Vojtíška, ho máme oba dva stále stejně rádi.“

Prožíváte něco podobného? Musíte se porovnávat s dětmi svého partnera z minulých vztahů? A daří se vám to?

Foto zdroj: profimedia.cz