Moje, tvoje, naše aneb Jak se chovat k partnerovým dětem

Svobodných, bezdětných mužů kolem pětatřiceti let je jako šafránu. Rozvody jsou v plném proudu a tak je velice pravděpodobné, že muži v této věkové kategorii mohou mít nějaké ty potomky a my se lehce staneme náhradními maminkami. Tato role pro nás může být ještě více obtížnější, pokud samy žádné děti nemáme.

Jak se chovat k partnerovým dětem, aby vše klapalo?

Jestliže budete trávit volné chvíle s partnerem a jeho dětmi, je dobré si hned na začátku říct pravidla, která budou vyhovovat všem. Stejně jako vy si musíte zvykat na děti i ony si musejí zvykat na vás, a to chce nějaký čas. Snažte se být kamarádská, ale zároveň se snažte o to, zachovat si určitý respekt. Nechte důležitá rozhodnutí co se týče dětí pouze na otci a jejich matce, ale trvejte na dodržování vašich pravidel u vás doma. Nenuťte děti, aby vám říkaly mami. Pokud začnou samy, jistě vás to potěší. Nejednou se také stalo, že nevlastní maminka byla nakonec lepší než skutečná, ale pokud samy víte, že vlastní maminka je ok, ponechte to tak. A nakonec to nejdůležitější – nikdy partnerovy děti fyzicky netrestejte i kdyby si to zasloužily. Raději si jděte zakřičet ven, i pouhý pohlavek se totiž může lehce otočit proti vám.

Michaela (30 let) vypráví: „Když jsem se seznámila s Honzou, hned na začátku mi řekl, že je rozvedený a má v péči třináctiletou  dceru, protože její matka nebyla schopna se o ni postarat. Věděla jsem, že holčina není žádná roztomilá princezna, že je občas drzá a má ve škole problémy, ale na mě působila celkem v pohodě. Jezdili jsme společně na výlety a vše bylo ok. Peklo započalo, když jsme začali společně bydlet. Absolutně mě nerespektovala, byla drzá, s ničím doma nepomáhala a  na tátovo domlouvání vůbec nedala. Když jsme se zmínili o miminku, vykřikovala, že jen ona zůstane tatínkova holčička. Snažila jsem se ji pochopit, pomáhat s učením, ale nic nebylo platný. Utíkala ke své matce, kde mohla všechno.

článek

Začali nám volat ze školy, ze sociálky, my jsme se hádali a na  dobré náladě ani nepřidalo, že jsem stále nemohla přijít do jiného stavu. Nakonec dcera sama žádala, že chce bydlet u matky a soud k tomu svolil. My jsme konečně začali žít normálně. Starosti a stres z nás spadnul a když k nám přijde jednou za 14 dní bavíme se zcela normálně. A světe div se, miminko je na cestě.“

Čtenářka Hanka (38 let) má jiné zkušenosti: „Z prvního manželství mám dvě dcery a můj partner Leoš dva kluky skoro ve stejném věku. Hned na začátku našeho vztahu jsme si řekli, že nepřichází v úvahu, aby se mezi dětmi dělaly rozdíly. Co nesmí ten, nesmí i druhý a tak to u nás funguje. Děti máme na víkendy společně, a když jsou u našich ex partnerů, my máme volno a užíváme si sebe navzájem. Jeho děti beru jako svoje, opravdu jsem si je zamilovala a když se mě někdo zeptá, kolik mám dětí, říkám automaticky čtyři. S jejich matkou vycházíme výborně, ale také ji respektuji. Dokonce pořádáme společně oslavy, výlety a letos i první společné Vánoce, teda všechny naše děti a naši bývalí partneři. Někomu to může připadat nenormální, ale já jsem moc ráda, že to takhle u nás klape, protože ne ve všech rodinách se jde domluvit, natož spolu slušně vycházet a já jsem šťastná, že máme velkou rodinu.“

Měly jste nebo máte partnera s dětmi? Jak s nimi vycházíte a musely jste někdy řešit nějaký konflikt? Napište nám vaše zkušenosti do diskuze.

Foto zdroj: profimedia.cz