Marie Kružíková: Jsem beznadějně romantická!

Jak se to přihodí, že se člověk rozhodne pro herecké povolání?
U mě to šlo postupně. Už jako dítě jsem byla hodně aktivní a energická a měla spoustu zájmů, ve kterých mě rodiče podporovali. Chodila jsem na hodiny klavíru, baletu, moderního tance, věnovala se gymnastice i bojovým sportům a také jsem chodila do skautu (smích), no a v divadelním souboru jsem okusila, že tam mohu spojit snad všechny své zájmy a tak mě to tak nějak přirozeně dovedlo až k herectví.

Byl to tvůj sen od malička?
Vždycky jsem byla velký snílek a snů jsem měla bezpočet. Ale konkrétně nad tím být herečkou, jsem nepřemýšlela. I když jsem vždy hodně ráda četla, milovala všechny ty různé příběhy hrdinů z mých knížek a snila si o tom prožívat to, co oni. Když mi bylo asi dvanáct, začala jsem psát divadelní hry a pohádky, které jsme s mými stejně starými kamarády nacvičovali a předváděli našim rodičům a známým, moc mě bavilo vymýšlet i kostýmy, hudbu a scénu. Mám doteď ty scénáře schované a musím se usmívat nad tím, jak jsem měla velkou fantazii a vůbec se nestyděla ji realizovat (smích). Později, když jsem studovala gymnázium, navštěvovala jsem sice dramatický kroužek pod vedením pana Miloslava Machoně a nadšeně hrála v jeho divadelním souboru, ale pořád jsem si spíše myslela, že ze mě bude zubařka. Až po pár letech, když jsem držela v ruce papír s přijetím na medicínu i na hereckou školu, rozhodlo mé srdce – šla jsem za uměním. A dnes jsem za to moc vděčná, že se mohu zatím věnovat tomu, co mě baví nejvíc. Nebylo to ale jednoduché rozhodování.

Věříš na náhodu?
Myslím, že náhody neexistují…

Jsi ambiciózní typ člověka? Nebo spíš necháváš věci plynout a přicházet?
Věřím, že vše co se děje v našem životě, má nějaký smysl. To na čem mi nejvíce záleží, je hlavně rodina a moji milý blízcí, ale co se týče kariéry a mých ambic, tak určitě ve mně dřímají a dokážu bojovat za to, po čem toužím. Nejvíce se ale asi ráda nechávám od života překvapovat, co přinese.

Jaká práce, s jakým režisérem tě zatím nejvíce bavila?
Se všemi režiséry, se kterými jsem měla tu čest pracovat, byla práce skvělá a každá byla jiným způsobem zajímavá a obohacující. Nejvíce si však vážím asi příležitosti ve filmu Vejška. Mám ráda filmy Tomáše Vorla a spolupráce s ním byla úplně má vysněná. Je to opravdový profesionál, skutečný nezávislý filmař, má přesnou představu a líbí se mi jeho přístup k práci. Poprvé jsem před natáčením třeba zažila, že jsme měli herecké zkoušky a vše dopředu nazkoušeli a detailně probrali. Navíc naprosto úžasní byli i herci Eva Josefíková, Jirka Mádl, Tomáš Vorel jr. a další. Zajímavé bylo i natáčení nového filmu Šťastná s Evou Toulovou, je to všestranná umělkyně – výtvarnice, spisovatelka i režisérka a tento film je z dívčího prostředí. Mile také vzpomínám na své úplně první natáčení pohádky Čertova Nevěsta od Zdeňka Trošky, bylo to totiž celé pohádkové a Zdeněk je neuvěřitelně pohodový a za všech okolností září dobrou náladou. Ráda také spolupracuji s mladými režiséry z FAMU i FAMO, mám ráda tu jejich energii, nadšení a jak do všeho jdou naplno.

Co tě čeká v nejbližší době?
Momentálně se natáčí film režiséra Tomasze Mielnika, který se jmenuje Cesta do Říma a mám tam sice jen malou, ale hezkou roličku. Poprvé totiž hraji intelektuálku se zacuchanými vlasy, žádným make-upem, velkými brýlemi a knihami v ruce. Jsem nadšená! Je zajímavé zkusit si i něco jiného než hrát krásky. Líbí se mi Tomaszuv filmařský styl a mám ho ráda jako člověka, tak je skvělé, že můžu být aspoň trošku součástí jeho díla.

Oblíbená otázka novinářů: máš nějakou vysněnou roli?
Sny se neprozrazují, nemusely by se pak vyplnit (smích).

Ty i přesto, že jsi nedostudovala hereckou školu, tak se celkem v hereckém světě vyjímáš a nabídky se tě drží, jak si to vysvětluješ?
Mám z toho samozřejmě obrovskou radost a moc si toho vážím. Vím totiž, jak je toto povolání krásné, ale i těžké. Vždy když vyhraju casting a pak stojím před kamerou, jsem nadšená a srdce mi plápolá. Studium jsem přerušila právě kvůli hereckým nabídkám a také kvůli tomu, že jsem chtěla jít svou cestou. Je to možná škoda nemít diplom, ale já si zatím nestěžuji, myslím si, že záleží také na píli, pracovitosti, určité citlivosti a takové té schopnosti empatie. A když se člověk zajímá o psychologii a zkrátka celkově o lidi a svět kolem, je to možná i lepší než studium ve škole, protože herectví je vlastně takové zrcadlo situací ze života.

Čemu se věnuješ kromě herectví?
Mou velkou vášní je sport, také ráda tancuji a zhruba před rokem jsem začala hrát šachy, což mě moc baví. Jinak se ráda věnuji charitativním projektům a také se podílím na produkci Shorts, což jsou pravidelné projekce těch nejzajímavějších krátkých filmů, které probíhají v několika městech České republiky a na Slovensku.

Co tě v poslední době nejvíce potěšilo?
Poslední dobou žiji celkem hekticky, takže mě vždy potěší, když se sejde celá naše velká rodina a trávíme společně čas. Jsem nejstarší z pěti sourozenců a slavíme spolu vše, co se oslavovat dá a je to krásné, když jsme všichni pohromadě.  Náš dědeček právě oslavil 101 narozeniny, takže to byla velká rodinná sláva. Na svůj věk je úžasně čiperný a nejkrásnější chvíle jsou, když nám vypráví historky ze svého mládí!

Ty jsi nádherná ženská, určitě se dnes a denně setkáváš s nápadníky. Co ty a láska?
Děkuji za poklonu. Je příjemné být ženou. Smýšlím tradičně tak, že by se muži měli ženám ‚dvořit‘ a ne naopak, jak je časté v dnešní době. S hledáním lásky jsem na tom úplně stejně jako všechny ostatní ženy, ale jestli jsem ji našla či nenašla, to si nechám ráda pro sebe.

Je jaro, co ti toto období říká?
Jaro je mé nejoblíbenější roční období. Miluji tu atmosféru, kdy se příroda probouzí a vše rozkvétá. Ty paprsky slunce, zpěv ptáčků, procházky pod stromy obsypané květy.. ach! No jsem prostě beznadějně romantická.

Foto: Markéta Novak, Monika Košanová, Jan Silvar a Anežka Kružíková, profimedia.cz