Manžel mi řekl, že je gay – po 7 letech manželství

Celé jsem to zpozorovala dřív než se skutečně něco odehrálo. Manžel pozval svého současného přítele na pouť a k nám domů. Pochopitelně, že jsem oba považovala zprvu za dobré kamarády. Ale něco mě trochu znervóznňovalo… Třeba jednou, při společném grilování na naší zahradní terase mi neuniklo, že se Tomáš naší „návštěvy“ nějak příliš intenzivně a nepřirozeně dotýká. Pořád mu sahal na koleno, objímal ho (ačkoliv tak nějak po chlapsku)… Zkrátka takové projevy přátelství jsem u Tomáše nikdy neviděla. Neřekla bych, že patřím mezi hysterky, a proto jsem se i tehdy snažila racionálně uvažovat a zachovat si chladnou hlavu. I přes to, že všechny ty důkazy a Tomášovo chování na vás doslova křičí, „je to jasný, tvůj manžel je gay!!!“, jako byste to nechtěli slyšet. Konec konců po několika letech manželství si myslíte, že svůj protějšek znáte dokonale a možnost, že je gay je naprosto vyloučená. Sexuální život jsme, pravda, provozovali…no, vlastně jen prvních pár měsíců po svatbě. Napadaly mě proto tisíce jiných, alternativních scénářů toho, co se to vlastně s Tomášem děje

Kvůli sexuální abstinenci jsem jeho chování začala připisovat různým poruchám, nemocem a impotenci. Měla jsem strach, že není zdravotně v pořádku a prostě mi to nechce říct, protože je na to příliš hrdý a stydí se. A René? Třeba má nebo měl podobný problém (zas tak dobře jsem ho neznala, moc jsme se nebavili) a Tomášovi pomáhá… Postupem času (zhruba během necelého roku) jsem se smířila s myšlenkou, že manžel má nemoc nebo je impotent a patrně si o mně myslí, že jsem taková hlupačka, že bych to nezkousla. Víra v tuto „moji pravdu“ mě dohnala k naprosté apatii k celé situaci a já si mezi tím našla v práci svého současného přítele. Ačkoliv jsme s manželem žili v podstatě naprosto nové, oddělené životy, po příchodu z práce nebo kdykoliv, kdy jsme se sešli doma, bylo všechno v pohodě… Naopak, bylo to zase jako tenkrát na střední, jestě když jsme byli, já a Tomáš, nejlepší přátelé. Dokonce jsme spolu a s přáteli jeli i na dovolenou, chodili do kina a prostě všechno bylo super. To mi asi taky mělo něco naopvědět.

Čas plynul až přišel ten den… Na večer přišel Tomáš domů nezvykle brzy – zrovna jsem se chystala, celá natěšená na lechtivé hecování po telefonu, zavolat Petrovi (můj současný přítel a tehdejší milenec).  Tomáš si sedl vedle mě na pohovku v obýváku (ani se nepřevlékl do pohodlnějšího oblečení, jak měl ve zvyku po návratu z práce) a tvářil se zvláštně uvolněně. Chtěla jsem se nadechnout k otázce, „jak bylo v práci“, ale Tomáš mi do toho skočil, když s naprostým klidem pronesl: „Marcelko, poslední dobou je náš vztah naprosto super přátelství, ale o manželství se nedá ani mluvit a já ti hned řeknu proč.“ ani jsem nedutala, ale cítila jsem, že začínám natahovat, protože jsem čekala, že mě Tomáš utvrdí v tom, že je vážně nemocný. „Ty jsi úžasná ženská, krásná, chytrá, úspěšná a i když nevím, jak to teď vezmeš, věř mi, že ti nechci ublížit. Ale když já…víš, já jsem buzna.“

Pocity, které se mně v tu chvíli zmocňovaly? Radost, že Tomášovi po zdravotní stránce nic není, vztek na sebe samu za to, že jsem si už tenkrát tuhle verzi vytloukla z hlavy a tutíž jsem se připravila o normální, veřejný vztah s Petrem a také strach z toho, co řekneme rodičům, přátelům… A pak ze mě vypadlo: „No, já už delší dobu někoho mám, myslela jsem…“ Dali jsme se s Tomem do řeči a nakonec to dopadlo tak, že jsme proklábosili celou noc. Uvědomila jsem si, že mi spadl kámen ze srdce… Za svou orientaci nikdo nemůže, jenom jde o to, přijmout to a vnitřně si uvedomit, že takhle to prostě mělo být.