MALÝ TYRAN

Malý tyran

Jiřina Prekopová (1922), je psycholožka českého původu, pracuje v odd. dětského vývoje v Olgahospital ve Stuttgartu. Je autorka nekolika knih týkajících se výchovy dětí. Je to velmi svérázná autorka!

Nejen o příčinách a léčbě dětské panovačnosti, ale o skutečných výchovných potřebách malých dětí.
Stále více rodičů a vychovatelů je bezradných. Ačkoliv při výchově chtěli dělat všechno dobře, zdá se jim, že se jejich děti vyvíjejí v malé tyrany. Udržují své rodiče v poklusu a nechávají je kolem sebe tancovat. Známá německá dětská psycholožka Jiřina Prekopová tento fenomén ve své knize vysvětluje a ukazuje, jakou oporu děti potřebují aby se mohly nerušeně vyvíjet.

Poruchy vývoje osobnosti u malého dítěte

Jaké následky může mít pro rodiče porušený vývoj osobnosti malého dítěte, ukazuje názorně švýcarský satirik Franz Hohler. Sice může mnohé působit přehnaně, ale v podstatě se tato epizoda týká situace panovačného dítěte a jeho rodiny.
„Znám případ jednoho dítěte, jež přesně po roce svého života začalo odmítat jakoukoli potravu. Když mu chtěli dát jídlo, kterým byla většinou kaše, zakrylo si obličej rukama, vrtělo hlavou a odvracelo se, takže bylo nemožné vpravit mu do úst třeba jen jednu lžíci. Když se to jednou přece podařilo, okamžitě všechno vyplivlo a začalo křičet. Jediné, co přijalo, bylo trochu vody.

Zneklidnění rodiče si tuto náhlou změnu neuměli vysvětlit. Snažili se přimět dítě, aby jedno kaši, nejprve domluvami, pak hrozbami a bitím, ale zbytečně. Dali mu banán, který jinak za všech okolností jedlo, ale dítě ho opět odmítlo. Teprve náhoda vedla k řešení. Dětský pokoj uzavírala mříž upevněná do dveřního rámu, takže dítě mohlo být ponecháno v místnosti při otevřených dveřích, a bylo slyšet, co uvnitř dělá, aniž měl možnost vyběhnout. Třetí den odmítání potravy chtěl otec matce, která už byla v pokoji, aby uložila dítě do postele, podat kaši. Tu přiběhlo dítě k mříži a žádostivě se podívalo na talíř. Otec se hned sehnul a začal dítěti dávat kaši po lžících přes mříž. Zdálo se , že dítě, které se drželo železných tyče a hlavou sahalo právě přes kraj mříže, je velmi spokojené, a snědlo všechnu kaši. Příští ráno, než odešel otec do práce, nakrmil dítě stejným způsobem a ono se nebránilo. Když však v poledne chtěla matka podat dítěti kaši přes mříž, uteklo a bouchalo tak dlouho víkem truhly s hračkami, až se matka od dveří vzdálila. Od otce přijalo večer kaši přes mříž bez problémů.

Teď tedy dítě sice jedlo, ale skutečnosti, že chtělo, aby je krmil jen otec, dávala rodičům zabrat. Nehledě na to, že takhle dostávalo jídlo jen dvakrát denně, a pro otce nebylo jednoduché být každý večer doma včas, aby dítě nakrmil. Pracoval mimo své bydliště. Jednou přišel trochu později a už slyšel dítě křičet. Přehodil rychle kabát přes židli, šel k dětskému pokoji a krmil dítě. Teprve pak si všiml, že si zapomněl sundat klobouk. Když šel příští ráno k dítěti, nechtělo jíst a ukazovalo mu stále na hlavu. Tu se otec upamatoval na předchozí večer, přinesl si klobouk, dal si ho na hlavu a spokojené dítě se teď nechalo krmit.

Od té doby musel mít otec klobouk, chtěl-li, aby dítě jedlo.
Až dosud byla matka vždy přítomná při krmení dítěte. Ale jednou ráno, když v noci špatně spala, zůstala v posteli. Tu se otec nabídl, že dítě obstará sám. Dítě však odmítalo jíst kaši v matčině nepřítomnosti, a tak nezbylo otci nic jiného, než matku přivést, takže ta přišla v noční košili a posadila se na dětskou židličku.
Týž večer dítě odmítalo jíst kaši – ačkoli bylo všechno v pořádku. Otec stál před mříží, měl klobouk a matka byla také přítomná. Samozřejmě, že na sobě měla šaty. Ale protože dítě na matku stále znovu ukazovalo, oblékla si nakonec noční košili a přišla do pokoje. Dítě však bylo spokojené teprve tehdy, když si sedla na dětskou židličku a odtud přihlížela, jak jí.

Od nynějška si musela matka – když dítě jedlo – vždycky obléknout noční košili, jinak nebylo na přijímání potravy ani pomyšlení.
Brzy se už dítě nespokojilo s náhodnými událostmi, které chtělo opakovat, ale začalo si samo vymýšlet nové požadavky. Tak nejdříve ukázalo na skříň v místnosti a přitom se dívalo na matku. Matka šla ke skříni a chtěla ji otevřít, tu však dítě zaječelo a ukázalo na vršek skříně. Matka řekla ne, to neudělám, tu si dítě s křikem lehlo na podlahu a kopalo nohama a tlouklo rukama. Přesto se rodiče rozhodli nepřistoupit na toto přání, a tak šlo dítě spát bez jídla. Do rána, doufali, určitě na tu myšlenku zapomene.

Když matka příští ráno seděla v noční košili na dětské židličce a otec v klobouku stál před mříží a chtěl dítě krmit, odmítlo a ukazovalo na vršek skříně. Rodiče mu přání nesplnili, a dítě nic nejedlo.

Po dvou dnech, když už začalo jevit známky slabosti, protože mimo vodu nic nepřijalo, se rodiče vzdali. Matka vylezla v noční košili na skříň a lehla si tam, načež dítě ihned a s velkým nadšením jedlo kaši, ale stále znovu se ujišťovalo pohledem, jestli ho matka při jídle skutečně sleduje. Rodiče byli po této porážce velmi zdrceni a hleděli se strachem vstříc tomu, co by ještě mohlo přijít. Můžeme se ptát, jestli jejich chování bylo správné, ale oni, aby dítě nenechali vyhladovět, neviděli jinou cestu. Dětská lékařka, která vždycky rozhodovala ve prospěch dětí a proti rodičům, naléhavě doporučovala vyhovět přání dítěte, protože je důležitější, aby dítě jedlo, než aby rodiče žili pokud možno bezstarostně. Ani dětský psycholog, s nímž se otec znal, neuměl pomoci. Hovořil o trochu předčasném období vzdoru a dával vágní naději, že je toto období přechodné.

Když mělo dítě další den jíst, běželo k oknu a nechalo se od něj odvést. Otec ukazoval dítěti matku, která ležela spořádaně v noční košili na skříni, ukazoval na svůj klobouk a chtěl je krmit přes mříž, ale dítě se třáslo po celém těle a drželo se oběma rukama okenní římsy. Otec to sice nechtěl vzít na vědomí, ale věděl, co to znamená. Pokoj byl v prvním patře, přinesl tedy ze sklepa žebřík, postavil ho zvenčí k domu, vystoupil po něm k dětskému pokoji a podával dítěti kaši otevřeným oknem. Dítě zářilo a snědlo úplně všechno.

Další den pršelo a otec vystoupil po žebříku k dětskému pokoji s deštníkem v ruce. Od té doby musel k oknu přicházet vždy s deštníkem, nezávisle na počasí, jinak mu kaše zbyla.
Mezitím rodiče přijali pomocnici v domácnosti. Dítě ji však odmítlo a chtělo, aby se o ně starala jenom matka. Také naděje, že by si dívka lehla v matčině noční košili na skříň, se ukázala jako falešná, dítě propadlo téměř záchvatu zuřivosti kvůli takovému nehoráznému pokusu o podvod. Když však chtěla dívka místnost opustit, zase to nebylo správně. Musela zůstat, stát u mříže a přihlížet, jak dítě jí. A ještě to nestačilo. Jedlo teprve tehdy, když dívka při každém pozření sousta zachrastila chrastítkem.

Zdálo by se, že to už byla krajní mez. Nyní však dítě začalo odstrkovat otce, když se opíral o římsu, nebo chtělo shodit talíř s kaší, postavený na okně. Otce nenapadlo nic jiného, než si koupit velmi vysoké štafle. Ty postavil do určité vzdálenosti od domovní zda, vystoupil nahoru a krmil dítě lžící připevněnou na bambusové tyči. Aby tuto lžíci mohl do kaše ponořit, musel levou paži s talířem zcela natáhnout, nemohl tedy kaši postavit na štafle. Protože však nesměl zůstat bez deštníku e nemohl ho jako až dosud mít v ruce, zhotovil si držák z drátu, připevnil si ho na ramena a deštník do něj zastrčil, takže ho měl nad sebou asi ve stejné výšce, jako kdyby ho držel v ruce.

Jeden soused, který to všechno pozoroval dalekohledem, viděl tedy toto:
Venku ve výšce prvního patra stojí štafle, z nichž otec v klobouku a s deštníkem podává oknem dítěti kaši lžící připevněnou k bambusové tyči. Matka leží v noční košili na skříni a dívka stojí před mříží, která je zabudována do dveřního rámu. Obě přihlížejí, jak dítě jí, a dívka po každém spolknutém soustu dodatečně zachrastí chrastítkem.
Jen tehdy, když jsou tyto podmínky splněny, dítě jí.“

Odchýlí-li se vývoj dítěte od uvedených pravidel, vzniknou nutně poruchy. Sebeobrana proti poruchám probíhá také podle určitých zákonitostí. Abychom se mohli vcítit do situace dítěte postiženého panovačností, chtěli bychom přesněji prozkoumat dvě z těchto zákonitostí:

– zákonitost, podle níž vznikne návyková závislost a
– zákonitost, podle níž vznikne zablokování vývoje
osobnosti a inteligence

Uvažujeme o příčinách

Jestliže se v běžném rozhovoru vyskytne témat malého domácího tyrana, slýcháme většinou rezolutní, spontánní odpověď: „To je následek bezautoritativní vlny.“ Chyba lávky! Ano, z této vlny máme sice spoustu těžko vychovatelných dětí a mladistvých s malým respektem před rodiči a všeobecně platnými pravidly (jsou to jedinci málo zvládnutelní, které není možné příliš zatěžovat, kteří trpí ztrátou smyslu života, mají sklon k rezignaci a eventuálně k rozbíjení pro ně nesmyslného světa i vlastní osoby). Avšak oni okolní svět ovládat nemusí. Často hledají oporu právě u silnějšího, ať je to vůdce sekty nebo tlupy, jednotlivec nebo skupina. Nutno dodat, že bezautoritativní tendence jsou původci dezorientace, z níž vyplývá strach rodičů omezovat vůli malého dítěte i to, že raději trpí jeho vybočení z mezí. To samo však nemůže být příčina.
Víme, že odjakživa existovali ve světě panovační lidé. V bibli je možno najít Heroda, někoho napadne vlastní pánovitá tchýně, jiného zase šéf v práci. Možná, že je už jako děti rodiče obletovali a svěřili jim pravomoc nad ostatními sourozenci. Dřív je označovali jako pyšné. Ale důvody, proč se těchto případů vyskytuje dnes tolik a proč je nacházíme právě v rodinách, které nechtěly vychovat žádného tyrana, nelze pochopit. Aby se tato nepříjemnost vysvětlila, mluví se často o dědičnosti, neboť „nejmladší dědečkův bratr byl také tak panovačný a stal se obávaným tyranem“. Důvody panovačnosti dítěte se také hledají v oblasti astrologie. „Není divu, že náš Alexandr tolik zlobí,“ řekla mi jeho matka. „Já jsem Střelec, který je ochráncem svobody, můj muž se narodil ve znamení Vah a Alexandr je Škorpión. V pravém slova smyslu škorpión. A jeho učitelka je také Škorpión. Potom je naprosto jasné, že se ti dva nemohli snést!“

Už z těchto několika příkladů je vidět zřejmé nebezpečí výkladů, které hledají pro celý souhrn jevů jen jednu jedinou příčinu. Není divu, že rodiče ze zoufalství a z nevědomosti mají sklon k zjednodušování. Hledají pomoc u odborníků. Ti však mají sklon k podobně chybnému myšlení. Z prostého strachu před nevědeckostí, jež by mohla vzejít z nepřesného souhrnu dat, nechápou problém v plné šíři, ale raději jej rozkouskují na jednotlivé díly, které se dají změřit a spočítat. Tímto mechanickým, analytickým myšlením se jeden nebo druhý díl celku přecení a jediné příčině se přikládá nebezpečně velký význam. Tak se vědci přiklánějí k tomu, že zkoumají buď neklid, poruchy soustředění nebo vliv sdělovacích prostředků. Ovšem diagnózy a pomoc, které vzniknou pod tímto úzkým zorným úhlem, jsou omezené a často nepostihují pravý problém. Tak byla u Alexandra místo panovačnosti diagnostikována školní fobie zaviněná učitelkou. U Michaela se odborníci přiklonili k duševnímu poškození s poruchou vestibulární taktilně-kinestetické funkce (pociťování doteku a pohybu) a doporučili senzomotorický trénink.

Chtěla bych se nyní zmínit o některých z těchto interpretačních pokusů, aniž bych je zpochybnila, neboť každý má své oprávnění, pokud přispívá k porozumění celé problematice.

Domněnka biochemicky podmíněného organického poškození mozku může vést k předepsání psychofarmak. Podle statistiky IMS (Institut pro lékařskou statistiku ve Frankfurtu) se v SRN ročně předepisuje dětem pod dvanáct let 400 000 hypnotik a sedativ, mezi nimiž jsou i návykové prostředky na spaní. Mimoto bylo této skupině předepsáno 100 000 antidepresiv a hrozivých 65 000 trankvilizérů (zklidňujících léků) a 225 000 neuroleptik (prostředky, které působí útlumově na centrální nervový systém). Dětský lékař dr.Walther referuje na informačním setkání ve Frankfurtu k tématu „Psychofarmaka ve výchově“. Psychofarmaka se dětem předepisují často při poruchách soustředění a paměti, při poruchách spánku a při neklidu a hyperaktivitě. Jenom v nepatrném počtu případů je tato léčba oprávněná, např. u dětských psychóz nebo při epileptických záchvatech.

Podobné interpretace najdeme u přírodních léčitelů a v homeopatické medicíně, která hlavní příčinu neklidu a vysoké dráždivosti dětí vidí ve špatném životním prostředí. Rodiče již vytvořili mnoho iniciativních skupin s ekologickým programem. Avšak pouhý přechod na stravu neobsahující olovo a fosfáty pouští ze zřetele mnohý vážný výchovný problém, dokonce jej smete ze stolu.

· Zastánci teorií organických mozkových dysfunkcí a drobných poškození mozku vycházejí z toho, že poruchy chování a nespokojenost dětí pramení z napětí mezi vysokou inteligencí a porušenou možností realizace. Z toho důvodu se domnívají, že se dětem dá pomoci neurofyziologickou reorganizací ve formě funkčního tréninku na neurofyziologickém základě, který provádějí pracovní terapeuti a rehabilitační pracovníci. Další pomocí jsou tréninky pozornosti na základě terapie chování se systémy odměn.
Široké vrstvy obyvatelstva vidí příčinu v uvádění dnešních výstřelků chování v televizi. Toto mínění se rozšířilo proto, že máme televizi v pravém slova smyslu „na očích“ a stala se denní náplní našeho života a předmětem boje o moc. Matka jednoho panovačného dítěte, studijní poradkyně, řekla: „Ten, kdo má televizní ovladač, má u nás moc a určuje, co máme všichni sledovat.“ Jeden otec k tomu řekl: „Jestliže svému synovi při volbě televizního programu neustoupím, zuří tak, že stejně z koukání na televizi nic nemám. Ustoupím mu tedy hned a mám klid.“
Televize narušuje rodinné vztahy, potlačuje vliv kultury a ovlivňuje postoj k hodnotám. Známý autor Neil Postman říká ve své knize Bavíme se až k smrti: „Televize mění naši kulturu v obrovskou arénu, v níž se prakticky každé téma nabízí k zábavě.“

Protože se televize stala nejoblíbenější zábavou ve volném čase a svou atraktivní nabídkou napomáhá k napodobování, nakazí diváka povrchností, lehkovážností, úspěšným myšlením, fascinuje silou a agresivitou. Čím častěji a brutálněji je agresivita předváděna, tím spíš dojde k otupení a nákaze zlem. Tak se mnohé dítě orientuje podle vzoru supermanů a je fascinováno mocí brutálního násilí, aniž by přitom mělo možnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Mnozí rodiče proto sledování televize omezili nebo zcela zakázali. Problém panovačného dítěte tím však nezmírnili.

Jiná domněnka hledá příčiny jinde než u dítěte. Každý člověk je ovlivněn svým okolím, zejména bezmocné, manipulovatelné malé dítě. Je vydáno napospas projekcím svých rodičů s jejich neurotickými potřebami něco nahradit, stává se jakoby obětí vlastních rodičů. Každý jednotlivec má svůj vlastní životní scénář a brání druhému, také dítěti, v jeho osobním rozvoji. Jestliže se zdá, že tyto jmenované podezřelé momenty jsou jedinou příčinou, je doporučena rodičům rodinná terapie a dítěti terapie hrou.
Kritici konzumní spolčenosti vidí destruktivní poruchy jako následek změkčilosti, zhýčkanosti a pohodlnosti. Člověk postrádá přirozený prostor, v němž může svoje reálné síly změřit a dosáhnout pocitu reálného sebehodnocení. Místo vlastních aktivit se dítěti předloží hotová hračka, hotová potrava a hotová hudba – všechno perfektně technicky zhotovené z továrny, předmět je lehce nahraditelný. Mnoho dětí neví, odkud pochází mléko, vajíčka, zeleninové a ovocné konzervy. Vidí supermarket jako pramen toho všeho a domnívají se, že tyto věci lze použít jako žvýkačku: koupit, rozžvýkat, vyplivnout.
Za důležitou příčinu zbržděných a správným směrem nevybitých agresí se považuje nedostatek herních možností a hřišť.

Ukázka z knihy MALÝ TYRAN, nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci