Vzpomínky na karlovarský festival

Jak upozornil parodický a celkem nevybíravý klip Všichni už jsou ve Varech, který před festivalem letěl na youtube, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary má taky pověst snobské společenské akce, na níž se chtějí ukázat všechny české celebritky, sponzoři a podnikatelé. Fakt, že letos se na festivalu postavila restaurace Magic Mirrors, kam pořadatelé zvali na koncerty mladé lidi, přitom svíčková tam stála okolo čtyř stovek, zrovna tuhle image rozehnat nepomohl. Stejně jako výběr novinky Woody Allena Půlnoc v Paříži za zakončovací film, když ho kvůli požadavkům distributora nemohl vidět nikdo jiný, než VIP pozvaní na slavnostní zakončení.

Ovšem pro většinu návštěvníků festivalu, kteří se tam nejezdí ukázat, ale zapadnou několikrát denně do tmy kinosálu, vypadá MFF KV jako úplně jiná společensko-kulturní akce a mají jiné starosti, než že na závěrečném večírku došlo jídlo i pití poměrně rychle. Třeba místní mladé opilce vyrážející během festivalu neomylně do centra dění na drink v alkoholovém stanu vedle hotel Thermal, nezávisle na tom, jestli se jmenuje kpt. Morgan nebo Jameson. Nebo až několikahodinové fronty na hity jako Strom života, pokud se tyto filmy promítaly zrovna o svátcích, kdy festival praskal ve švech.

Vary jsou taky akce, která se neustále mění a pokouší zlepšovat svůj servis, letos třeba půjčováním kol na cestu mezi Thermalem a Puppem. Zážitek z festivalu se také může zlepšovat s tím, jak se tu člověk začne orientovat a naučí se, odkud získávat tipy na filmy, odkud tipy na jídlo, odkud případně lístky do kina. Jeden kamarád letos například vypiloval k dokonalosti umění přemlouvat ty šťastné se vstupenkou, aby mu ji přenechali! 🙂

Vary jsou taky akce se podmanivou atmosférou, která pravidelně uchvacuje zahraniční hosty. Ti se sem pak rádi vracejí, i když John Malkovich třeba jenom proto, aby pár českých mladých herců navlékl do svých volných technobohemian modelů, na přehlídce, z níž ne-VIP publikum taky vidělo akorát tak fotky ve Festivalovém deníku. Jedno triko ale mohl kdokoliv získat v soutěži zmíněných festivalových novin, která probíhala každý den a kam známé osobnosti (včetně wimbledonské vítězky Petry Kvitové, kterou festival pohotově pozval, aby mu udělala reklamu) věnovaly své osobní předměty. Stačilo si ráno přivstat a onu věc najít schovanou někde po Varech.

David Morse se dokonce stihl vrátit v rámci jednoho ročníku. Když po příletu do Philadelphie zjistil, že získal cenu pro nejlepšího herce za drama Spoluautor, obratem zase odletěl zpátky! Z tohoto herce, známého z filmů Tanec v temnotách, Zelená míle nebo seriál Dr. House se tu dělala poměrně větší hvězda než je, asi proto, že mezi milou Judi Dench a elegantním ale mírně odtažitým Johnem Turturrem tu nikdo jiný se známým obličejem nebyl. Roli mladého a pohledného oblíbeného hosta zastal aspoň režisér Cary Joji Fukunaga, kterého jsme tu předloni poznali s debutem Sin Nombre a letos si zařídil program tak, aby se tu mohl ukázat se zahajovacím filmem Jane Eyrová.

Největší fešák loňska, Jude Law, se tu zase několikrát denně zjevoval ve vtipné nové festivalové znělce, kde se nebál vystupovat jako lakotný snob. Hvězdy jako Brad Pitt se tu objevily taky jenom na plátně. Ale vzhledem k reakci, jakou jeho novinka Strom života vyvolala u publika ve Velkém sále, který svou mohutnou atmosférou vždy ovlivňuje zážitek z filmu, je dobře, že u toho nikdo z tvůrců nebyl. I když meditace o bohu, zemi, otci a matce názorově diváky rozdělila po celé škále, v sále byly slyšet hlavně ti, co se vítězi Cannes vysmáli. Začalo to, když se na plátně objevili malí tyranosauři, a vyvrcholilo, když zazněla Smetanova Vltava. Pak velkodílo řada lidí nevydržela, odešla a byl už celkem klid.

Kontroverzní filmy je asi lepší promítat odpoledne, kdy ještě obecenstvo tolik nepodléhá vášním. Projekce Kůže, kterou nosím, nového Almodóvara, který díky telenovelským zvratům v příběhu o plastickém lékaři a jeho svérázné pomstě za smrt dcery taky zdaleka nesedl všem, proběhla ještě celkem v pokoji.

Klidně ale vypadal vlastně celý 46. ročník a vůbec to nebylo na škodu. Karlovarský festival mě letos znovu a silněji než jindy ujistil, že to je přes všechny své kazy na pověsti pořád pořádný filmový festival, kde se dá ztratit v jiných světech a ve fyzické únavě nabýt novou psychickou energii.