Dr. Ludský: Šílení muži v náručí slabých žen

Za slabé proto, že se bojí vzbouřit a řešit svůj život. Jenže málokdo tuší, jakému obrovskému psychickému tlaku bývají tyto ženy vystaveny. Jak se bojí cokoliv podniknout, aby tyran, který kdysi býval milujícím manželem nesplnil skrze zuby cezené hrozby. A tak každý den uléhají s děsem, co se stane, zda další útok přežijí ve zdraví, zda se nestane něco jejich dětem a každý den sbírají sílu s tím něco udělat.

Že jde o problém, který opravdu není radno házet za hlavu ani brát na lehkou váhu svědčí i celá řada stále vznikajících azylových domů pro týrané ženy a také zájem filmařů a novinářů. A tak není divu, že podobný případ přistál na stole i svéráznému soudnímu znalci Dr. Ludskému. V posledním díle s názvem Žena nikoho totiž řeší případ náhlého úmrtí ženy po porodu, který rozhodně nebyl komplikovaný. Jak však následná pitva ukáže, žena zemřela nikoliv na následky porodu, ale na četná vnitřní zranění, která utrpěla někdy před ním. Ne náhodou vejde ošetřujícím lékařům včetně Dr. Ludského na mysl domácí násilí. A to by to ani nebyl on, aby se nevydal za novým případem jako lev.

Domácí násilí je něco, co nedokážu vůbec překousnout. Chlapa, který si dokáže dovolit a dokonce vztáhnout ruku na ženu anebo ještě hůř na dítě snažící se jí bránit, je obyčejný srab, který by potřeboval postavit do ringu proti stejně silnému soupeři. Asi nikdy nepochopím, co muže k takovému odpornému činu vede. Nechápu, ani ženy, které od přítele, nebo manžela neutečou po první facce, kterou jim uštědří. I když vlastně trošku je chápu. Když přijde kajícník s očima zalitými slzami, s ohromnou kyticí růží, omluvou, že byl mimo sebe a slibem, že už se to nikdy, ale opravdu NIKDY nestane, láskou zmítaná žena povolí. Věří, nebo alespoň chce věřit, že přeci ten člověk, který jí v noci šeptá slůvka lásky a miluje se s ní tak něžně a jemně, by nebyl přeci něčeho tak nízkého schopen. Muselo přeci jít o něco výjimečného. A dokonce se začnou obviňovat samy. Že ho vyprovokovaly, že mu mohly přeci dát pokoj, když byl tak strašně rozhozený z práce, že….. omluv najdou hromadu, jen aby nemusely definitivně odejít a přijít o člověka, kterého navzdory poslední události opravdu milují.

Nenechme se ale mýlit, existuje násilí nejen na ženách. Domácího násilí jsou, a to je pro mě asi ještě víc k nepochopení schopny i ženy. Extrémním případem jsou pak páry, kde se k hádce jednoduše poperou a druhý den o ničem neví. I takové znám. A třeba paní Kristýna si nemůže takový vztah vynachválit: „Oba, já i manžel Ivan, jsme horké hlavy.  Itálie u nás vždy čas od času je prostě normální. Dokázali jsme se pohádat tak, že lítalo vzduchem nádobí i kusy nábytku. Nikdy jsme se neuměli hádat normálně a nehádat se? No, tak to je u nás naprosto nemyslitelné! Ovšem, jednou na Vánoce jsme dostali skutečně drahou sadu nádobí, kterou nám oběma bylo líto rozbít v plamenných obhajobách vlastních názorů. A tak jsme se pustili do sebe. Poprvé,“ vysvětluje Kristýna, „poprvé to bylo trošku divoké, ale pak jsme zjistili, že je to vlastně skvělé odreagování. Nikdy se nepereme tak, že bychom vypadali jako po zápase sumo. Ale mně se uleví, když mu můžu pořádně zabušit do svalnaté hrudi a nezřídka skončíme místo hádky při milování.“ Uzavírá spokojeně.

No, proti gustu….. Co vy? Byli jste někdy svědky násilí, nebo dokonce jeho obětí? A co byste udělala, kdyby vám dal partner facku?