Čtení na víkend: Přízrak v košili

Pracovat v pětihvězdičkovém hotelu není žádná slast. Hlavně se nesmíte ničemu divit, i kdyby vás u výtahu přepadla fotbalová jedenáctka v banánových sukénkách. Z počátku mi to připadalo poněkud zvláštní, nicméně i já jsem si na ten svébytný svět zvykla a časem mě spousta podivností nechávala lhostejnou.

Když jsem jednoho večera spěchala na noční směnu, zahlédla jsem na chodbě poletovat asi šedesátiletou dámu v zažloutlé košili. Viděla jsem tu už ledacos, a proto jsem nerušeně pokračovala do své kanceláře. Samozřejmě normální člověk by si oblékl alespoň erární župan, nicméně se paní asi chtěla pochlubit modelem prádla, jež pamatovalo korunovaci britské královny Alžběty.

Kolegyně odešla domů a já si v klidu uvařila čaj. Bohužel můj klid netrval dlouho, protože se náhle rozletěly dveře, v nichž se objevila ona rozježená ženština z chodby. Bez okolků se cpala dovnitř a ječela na mě naprosto neznámým jazykem. Snažila jsem se ji uchlácholit a tak jsem zkoušela oslovení v různých světových jazycích. Bohužel to nezabralo. Neustále se chytala za hlavu, drmolila cizí hatmatilkou a rozhazovala přitom rukama. Pak mi hodila na stůl kartu od pokoje. Pochopila jsem, že její příběh má asi jen dvě zápletky, buď se karta rozbila a nebo v pomatení smyslů zapomněla číslo svého pokoje.

Na školení nám kladli na srdce, ať v podobně problematických případech voláme „duty manažera“. K mé neradosti telefon zvedla permanentně otrávená Pavlína Jášová, která si při práci dodělávala maturitu, a všechny prosby zaměstnanců, zvláště ve večerních hodinách odbývala slovy: „Dejte mi pokoj!“ Tentokrát jsem ji ale donutila, aby zvedla svou stopadesátikilovou zadnici a dostavila se vyřešit zapeklitou situaci.

Pětkrát musela strašidlu v košili říct anglicky „My name is Pavlína,“ což mu také pětkrát napsala na papír a vždycky do něj zabořila prst v očekávání, že nám konečně sdělí své drahocenné nacionále. Pošesté to madam pochopila a naškrábala na papír jakýmsi podivným písmem, jemuž asi rozuměla jen ona, požadovanou informaci. Pavlína jí však posunky naznačila, aby to napsala latinkou. Podařilo se a já vzápětí  v počítači nalezla príslušné číslo pokoje. Oddechla jsem si. Hastroš v kostkovaných bačkorách a s krkem obaleným zlatými řetězi, mi zacinkal na rozloučenou a milá Pavlína ho odvedla do jeho budoáru s označením 103.

V osm ráno za mnou přiběhla vyděšená pokojská, že se paní ze stotrojky nečekaně odstěhovala a místo obvyklé hrsti drobných, nechala na stole papírek se vzkazem pečlivě vykrouženou latinkou. Pomocí googlu jsem si ho přeložila a drahnou chvíli pak němě zírala do monitoru. Na tom ožmoulaném hadru bylo totiž napsáno: „Jděte do hajzlu.“

O autorce:

Martina Bittnerová se věnuje především psaní knih. Dosud jste si od ní mohli přečíst třeba soubor příběhů o ženách Spisovatelky a Éros, humorné povídky o vztazích Na nevěru se neumírá, knihu Utajené životy slavných Čechů, nebo nejnovější román V průšvihu. Více se o její tvorbě i životě dočtete na stránkách martinabittnerova.cz

Foto: Profimedia.cz