Zemřel mi partner. S emocemi si nevím rady

Dokud jste zařizovaly pohřeb přítele nebo manžela, věděly jste, že nesmíte vypadnout ze zajetého kolotoče. Teď už je po všem a vás střídavě přepadá pláč i vztek. Smrt blízkého je ranou, na kterou se nedá připravit.

„Chvíli jsem si říkala, klid, nedá se nic dělat, život jde dál. Vzápětí mi ale naskočil nějaký společný okamžik a rozbrečela jsem se jako malá holka. Nešlo to zastavit,“ vzpomíná dnes už s více než dvouletým odstupem pětatřicetiletá Petra na dobu, kdy jí zemřel milovaný přítel.

Po pětiletém vztahu zůstala sama, jenom se svými vzpomínkami. A právě ty se pro ni staly noční můrou. „Stačila úplná maličkost. Na ulici jsem třeba potkala muže, který dělal podobná gesta jako Pavel, nebo někdo řekl ve společnosti větu, která se mi spojila s nějakým naším zážitkem, a byl konec,“ říká. Kolegové v práci a přátelé naštěstí o její situaci věděli a odpustili si nemístné vyptávání. „Ještě, že se to stalo v létě, mohla jsem alespoň na ulici nosit černé brýle, aby na mně lidé zvědavě nekoukali, co mi je,“ dodává Petra a trochu se pousměje.

Nejraději bych nevylezla z postele
Měla o to horší pozici, že se s Pavlem nemohla ani důstojně rozloučit. Všechno měla pod kontrolou Pavlova bývalá žena a dvě dospělé dcery. Ona byla „jenom“ přítelkyně. „O pohřbu jsem se dozvěděla, až když už skončil,“ mávne dnes nad tím rukou. „Možná to tak nakonec bylo lepší, stejně jsem si smutnila po svém. Nemám ráda okázalé rituály,“ dodává.
Když ale její střídavé stavy trvaly nějakou dobu, zkusila vyhledat pomoc psycholožky. Měla strach, že by se mohla dostat do ještě horších problémů. „Byly dny, kdy pro mne nemělo nic smysl. Prázdno. Málem bych ani nevstala z postele,“ říká s pokrčením ramen.

[[related]]

Cítím se připravená
Po třech sezeních ale psychoterapii ukončila. „Prostě jsem se nedokázala otevřít. Najednou mi přišlo divné, že mám o svých pocitech vůči Pavlovi vyprávět někomu úplně cizímu,“ vysvětluje, proč se nakonec rozhodla se vším si nějak poradit sama. Potvrzuje také, že nejlepším lékem je čas.

Dnes už od partnerovy smrti uplynulo dva a půl roku. Petra se znovu vrátila ke svým zájmům, které v době Pavlovy nemoci zanedbávala, začala víc dbát o sebe, našla si svůj osobitý styl oblékání. Cestovala a podívala se na místa, která chtěla vidět a ještě neměla možnost. „Pomohlo mi to vnitřně se zklidnit. Myslím, že teď už jsem připravená na nový vztah. Mám muži co poskytnout,“ čiší z ní klid.

Změna prostředí pomůže
To když Janě (55) zemřel manžel na infarkt, zůstala sama se dvěma ještě nezletilými dětmi. „Vlastně jsem ani nedokázala pořádně brečet, ale každému jsem na potkání říkala, co mne potkalo, a divila se, proč to nikdo nechápe. Kondolence byla jenom formalita, nic víc jsem za tím necítila“, říká dnes, po deseti letech od manželovy smrti. „Teď už chápu, že všichni měli svých starostí dost. Kamarádky mi chvíli trpělivě dělaly vrbu, ale pak je to taky přestalo bavit,“ vysvětluje. Janě nejvíce pomohlo přestěhování do jiného města. Úplně změnila prostředí a svoji novou identitu nakonec nalezla mezi skupinou přátel, kteří každý víkend vyrážejí na výlety na kolech. „Našla jsem mezi nimi i novou lásku,“ vypráví spokojeně.

Pomoc nevnucujte
Odborníci se shodují v tom, že dobu truchlení je třeba si odžít, nedusit smutek v sobě a nechat ho plynout. Doba, během které se člověk se smrtí milovaného vyrovná, je u každého trochu jiná. Psychologové sice často hovoří o roku, ale rozhodně to není pravidlem. Gejzír emocí, který nás přepadá bezprostředně po smutné události, včetně vzteku na milovanou osobu, která nás opustila, je v tomhle případě naprosto normální a není třeba si nic vyčítat. Teprve když přetrvává nezvykle dlouho, je dobré hledat odbornou pomoc. Důležité je mít v dané situaci kolem sebe lidi, kteří o vaší situaci vědí a mají pro ni pochopení. Neustálé utěšování všechno zhoršuje, protože otevírá nezacelenou ránu.

Pro okolí platí jedna rada: nevnucovat se, ale poskytnout jistotu, že se na ně pozůstalá může v nouzi obrátit a obrnit se trpělivostí. Více než halasné ujišťování, že všechno bude dobré, pomůže jedna upřímně míněná věta: „Když budeš něco potřebovat, ozvi se.“