SNY JAKO ŘEČ DUŠE

Od vydání Freudova výkladu1* před sedmdesáti lety našly sny své místo také ve vědeckém bádání. Svědčí o tom rozsáhlá literatura z oblasti hlubinné psychologie, která usiluje o přeložení jazyka snových obrazů do řeči, které by naše vědomí rozumělo. Měli bychom však mít neustále na mysli, že toto vědecké úsilí není jen ryze akademickým tématem – jedná se o poznávací proces se zcela praktickými důsledky. Dnešní výzkum snů v hlubinné psychologii začal empiricky u pacientů, tj. u duševně nemocných lidí, a v této oblasti má své úkoly i oprávnění dodnes. Jedná se tedy nejen o oblast vědeckého bádání, ale i o důležitou součást terapeutického procesu, který je s to léčit nebo alespoň mírnit i těžší a dříve neléčitelná onemocnění. Minimální základní kritérium správného pochopení a „překladu“ obsahů, které se nám snaží sdělit nevědomí, spočívá v tom, že výklad vyvolává usměrňující, léčivý nebo pomocný účinek, anebo se srozumitelně a významně zapojuje do celku individuálního duševního procesu.

Těžiště výkladu snu se tedy přesouvá od mantické (jasnovidecké) stránky příznačné pro minulá staletí k poznání individuálních duševních dějů a k terapeutické hodnotě. Nebo jednodušeji řečeno, lékař a pacient dnes od snu nečekají ani tak prognózu budoucího průběhu vnějších dějů, nýbrž především terapeutický efekt související s probíhajícím onemocněním. Základní princip však zůstal stejný. Už antický výklad pojímal sen jako nepřímou a zašifrovanou výpověď, která potřebuje výklad, aby se zašifrovaný obsah opět proměnil v přímou výpověď. Poukazuje na to i M. Kaiser ve svém Úvodu do Artemidorova snáře.2 Mezi současným individuálním výkladem snu a kolektivním výkladem symbolu antického vykladače snů však existuje zásadní rozdíl. Naši předchůdci sestavovali celé snové lexikony – první, který známe, pochází z 5. století a sestavil ho Antifon z Athén. Při individuálním výkladu snů, jak se provádí dnes, je však tento přístup nemyslitelný. Každý snový motiv nebo symbol, který se vynoří, je totiž třeba nezávisle na svých kolektivních aspektech vztáhnout ke vzpomínkovému materiálu, k životní a rodinné historii a k vědomé situaci snícího. To znamená, že stejný snový motiv může mít pro jednoho pacienta zcela jiný význam než pro druhého. A variabilita, jejímž zdrojem jsou nejrozmanitější osobní prožitky, je příliš široká, aby ji mohl jakýkoli snový lexikon obsáhnout.

HANS DICKMANN, klasik na poli hlubinné psychologie, ve své knize předkládá úvod do hlubinně psychologického výkladu snů, který je přístupný jak odborníkům, tak i čtenářům usilujícím o vlastní sebepoznání.

ARCHETYPOVÝ SEN

Jako příklad uvedu sen třicetileté ženy, který se jí zdál bezprostředně po narození jejího nemanželského dítěte. Žena přitom nebyla v analytické terapii a ani se nehodlala podrobit léčbě.

„Jsem společně se sestrou v rodném městě a jdeme spolu hlubokou ulicí, která připomíná rokli. Pak jsme v jednom domě a u dveří se ozývá zvonění. Mám strach otevřít a nakonec dveře otevře moje sestra. A pak tam, kde jsme byly předtím, sedí dva herci, kteří něco hrají – někdo mi říká, že Orfea a Eurydiku. Celou tu hru přitom vidím shora. Potom procházíme hlavní ulicí a potkává nás strašná spousta prostitutek. Přicházíme k domu jedné staré ženy a vstupujeme. Přijímá nás a když tam jsme, slyším, jak vedle v domě pláče moje dítě. Musím jít přes tmavé skladiště, abych se k němu dostala. Hledáme svíčku, kterou nakonec najdu, a navzdory strachu jdu se světlem, které jsem rozsvítila, přes skladiště do vedlejšího domu.“

Archetypovými motivy v tomto snu jsou hluboká ulice podobná roklině, která dává městu magický ráz, hra o Orfeovi a Eurydice, prostitutky, stará žena, nebezpečná cesta temnotou jako přechod k setkání s dítětem a nakonec světlo, které si žena rozžehla na cestu. Přechod k mateřství, které neodpovídá konvencím, tu představuje novou součást osobnosti, kterou žena musí akceptovat.

Na příkladu tohoto snu je možné učinit i teoreticko-strukturální poznámku. Na rozdíl od obou výše popsaných snů se v tomto případě mísí osobní a archetypové motivy. Vynořuje se sestra, rodné město, jeho skutečná hlavní třída atd. Většinou to tak bývá – v praxi je skutečnou výjimkou, když se objeví velký sen, který obsahuje jen archetypové motivy. Archetypový sen určitě nelze vždy jasně odlišit od obvyklého snu, který pochází z osobního nevědomí. K archetypovému snu se zpravidla více či méně pojí obsahy osobního nevědomí a lze pozorovat plynulé přechody mezi čistým, impozantním archetypovým obrazem a obrazy, jejichž význam patří do zcela osobní sféry. Pochopíme to, až si objasníme strukturální stavbu lidské psyché, jak ji pojímá analytická psychologie.

Lidská psyché sestává ze skupin citově zabarvených představ, které vybere a seskupí afekt. Takové svazky nazýváme komplexy. Komplexem je v tomto smyslu i vědomé já, které se může více či méně asociovat s jinými nevědomými komplexy. Jádrovým prvkem nebo nositelem významu, kolem něhož se v komplexu seskupují asociace, je však s výjimkou komplexů, které pochází čistě a pouze z osobního nevědomí, archetyp. Tento archetyp dodává všem asociacím, které se kolem něho shromažďují, určitý důraz, respektive více nebo méně zřetelné smyslové nebo pocitové zabarvení, které odpovídá jeho vlastnímu smyslu. Také snový obraz nebo motiv je smyslové, většinou optické znázornění asociačních skupin, které patří k nějakému komplexu. Podle toho můžeme z každého snového obrazu usuzovat, jaký archetyp je za ním, a v daném případě na něj také poukázat při výkladu. Osobní a kolektivní nevědomí nejsou v praxi nikdy přísně odděleny, ale projevují se současně. Stále sice hovoříme o dvou rozdílných vrstvách nevědomí, ale nikdy nesmíme zapomenout, že při snaze vědomě porozumět snu sice provádíme toto rozlišení, ve snovém obraze je však v praxi vždy obsažen celek.

Frekvence, s níž sny vstupují do vědomí, je u každého člověka různá. Na jedné straně jsou lidé, kteří tvrdí, že se jim nikdy nic nezdá, a že tudíž nemohou mluvit o žádných snech, a opačný extrém představují lidé, kteří si sny téměř pravidelně pamatují a často se jimi intenzivně zabývají. Dnes už víme, že tato rozdílná propustnost vědomého prahu pro sny není identická s frekvencí snové činnosti jako takové. Fyziolog Kleitmann a jeho spolupracovník Aserinsky,49 kteří pozorovali oční pohyby spících pokusných osob, roku 1953 zjistili, že kromě obvyklých, pomalých očních pohybů se v určitých fázích objeví i pohyby daleko rychlejší. O něco později se k výzkumné skupině připojil Dement,50, 51 který dokázal, že rychlé pohyby očí se objevují jen tehdy, když akční mozkové proudy spícího vykazují rychlý a plochý vzorec. Oba tyto znaky platí dodnes jako spolehlivý ukazatel chvíle, kdy se při spánku objeví sny. Z těchto výzkumů vyplývá, že u člověka, který spí sedm hodin, proběhnou během spánku průměrně čtyři cykly a každý z nich obsahuje i fázi REM (rapid eye movement – rychlé pohyby očí). To ovšem znamená, že člověku se v průběhu jediné noci zdají průměrně čtyři sny. Potvrdil se tak dávný Jungův předpoklad, že nevědomí vede nepřetržitý „monolog“,19 ale vědomí se z něj doví jen malé části.

Rozdílná propustnost vědomého prahu pro snové zážitky platí i pro archetypové sny. Ve snech některých pacientů se ani při delší analýze neobjeví buď žádný archetypový materiál, nebo jen velmi chudý. Setkáme se však i s lidmi, kteří často uvádějí archetypové sny i mimo analýzu. Zvláště to platí pro řadu umělců a jiných tvůrčích lidí, kteří jsou, jak se zdá, velmi vnímaví pro materiál z kolektivního nevědomí. Ten pak zpracují a materiál se tak či onak objeví v jejich díle a díky své kolektivní platnosti může oslovit širší okruh lidí.

Další příklad vztahu mezi archetypovým snem, uměleckým dílem a krizovou životní fází nalezneme u malíře Marka Chagalla. Umělec, který se narodil v židovském ghettu v ruském Vitebsku, si navzdory odporu své rodiny ve dvaceti letech prosadil, že bude malířem, a odešel s několika rubly v kapse do Petrohradu. V Rusku tenkrát platil předpis, že Židé musí bydlet na přesně určeném místě, které nesměli bez zvláštního povolení opustit. Chagall hrál s petrohradskou policií nepřetržitou hru na schovávanou, až ho nakonec chytili a na krátký čas i zavřeli. Musíme ještě dodat, že se po příjezdu do Petrohradu pokoušel o přijetí do prvotřídní malířské školy a při zkoušce propadl. Přijetí do takové školy by mu dalo současně právo žít v Petrohradě. Druhořadá malířská škola, kterou pak musel navštěvovat, s takovým povolením pobytu nesouvisela. Chagallova petrohradská léta byla tvrdou dobou plnou odříkání. Vlastní pokoj byl pro něj nepředstavitelný luxus. Mohl si přinejlepším pronajmout nějaký kout pokoje a peníze mu dlouho nestačily ani na vlastní postel – o tu se musel dělit s nějakým dělníkem.

Do této doby spadá zážitek, který měl velký význam pro jeho pocit jistoty ohledně vlastního poslání. Zdálo se mu toto:

„Nacházím se ve velkém pokoji, v rohu stojí jediná postel a já na ní ležím. Stmívá se. Najednou se otevře strop a dolů sestupuje s hlukem a rachotem okřídlená bytost. Slyším šustění křídel, která táhne za sebou. Myslím si: Anděl! Nemohu otevřít oči. Je příliš jasné světlo. Když všechno prošmejdil, zvedá se, opouští pokoj dírou ve stropě a bere s sebou všechno zářivé, nebeské. Jo opět tma a já se probouzím.“52

Chagall tento zážitek z roku 1922 znázornil i na obraze s názvem Zjevení (L’apparition) a motiv anděla se pak na jeho obrazech často vrací. Jednalo se tedy určitě o téměř čistý archetypový sen, o poměrně řídký zážitek s velkým vnitřním významem, na který Chagall v dalším životě nikdy nezapomněl. Takový obraz představuje numinózní zážitek z oblasti mimo já, se kterou je já konfrontováno. Allenby53 se domnívá, že archetyp anděla má dvě funkce, které se vzájemně doplňují: přenáší energii božstva, což psychologicky znamená, že energie proudí od self k člověku (tedy k já), ale i naopak. Třetí funkci představuje skutečnost, že andělé jsou symboly svazku mezi člověkem a bohem, který nesmí být porušen. Andělé symbolizují proud nevědomých obsahů, které se chtějí dostat do vědomí, proud energie mezi člověkem a transcendentnem a také okolnosti, za nichž tento děj probíhá.

Za andělem jako okřídlenou bytostí z vyšší duchovní sféry mohou být na jedné straně inspirující síly animy, v níž jsou zahrnuty části proměnlivého imaga velké matky. Na druhé straně však může být anděl i mužská bytost, ztělesnění otcovského archetypu a hierarchického uspořádání bůh-otec-duch. Podle rabínské tradice Chagallovy víry jsou andělé (stejně jako v islámu) mužské bytosti. „Včetně Satana byli stvořeni druhého dne a vůči stvoření člověka měli ihned rozdílné postoje. Bůh proto stvořil Adama tajně, aby předešel nelibosti andělů.“55

„Podle židovské tradice měl být Adam před Evou posedlý démonickou ženou jménem Lilith, s níž bojoval o vládu. Tato žena se vznesla do vzduchu s pomocí kouzla s božím jménem a ukryla se v moři. Adam ji však spolu se třemi anděly přinutil, aby se vrátila. Z Lilith se pak stala Mar nebo Lamia, která ohrožuje těhotné ženy nebo krade novorozence. Zde můžeme rozpoznat motiv ptačí pomoci. Andělé jsou vlastně ptáci.“56 Zastupují prchavý element, pneuma, a v této funkci se používají také v alchymické symbolice. Psychologickým významem takových ptáků je zpravidla fantazie nebo intuitivní ideje, duchovní (okřídlené!) možnosti, které můžeme jen tušit.57

Chagallův anděl, kterého potkáváme v jeho obrazech, nám příliš nepřipomíná líbivé andílky, které se od Giottových časů objevují v umění jižních národů. Chagalla určitě více ovlivnily ruské ikony, na kterých se stejně jako v romantismu nebo na byzantských mozaikách setkáváme s přísným a vznešeným andělem Starého zákona, který musí při svém zjevení před pastýři volat: „Nebojte se!“ Chagallův anděl si uchovává vznešený a nadpozemský zjev a je to vždycky postava, kterou malíř prožívá s hlubokou vážností a zbožností.

Ukázky z knihy SNY JAKO ŘEČ DUŠE nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci