Můj manžel mě podvádí!

Ale hezky popořádku. S Milanem jsme se seznámili v práci. Sešli jsme se v jedné kanceláři a při jednom z firemních večírků i v jedné posteli. Nejprve jsme se scházeli tajně, protože Milan byl tou dobou zadaný, i když se mi dušoval, že jejich láska už dávno vyprchala a jsou spolu jen ze zvyku, později jsme svůj vztah odtajnili. Bylo to moc příjemné pracovat spolu. Nikdy jsme netrpěli ponorkovou nemocí, naopak úžasně jsme si to užívali. Odpoledne jsme se věnovali každý svým koníčkům, večer jsme se sešli doma a dali si spolu večeři. Prostě nám to úžasně fungovalo.

Když mě Milan požádal o ruku, nemohla jsem říct nic jiného, než ANO. A tak jsme za rok seděli v jedné kanceláři už jako manželé a já se vzdouvajícím se bříškem pod volnými šaty. Narození Lukáška bylo pro oba jako sen, nesmírně jsme si to užívali, jenže po porodu přišla neskutečná změna. Zatímco já zůstávala doma s Lukáškem, Milan chodil logicky do práce a neomezil ani své koníčky. Lukášek, ač byl jinak hodné miminko, trpěl na prdíky a dával mi svou bolest najevo vydatným řevem. Milan raději utíkal, z práce chodil čím dál později a na mě se po nocích utrhoval, proč jiný mámy to zvládají a já ne.

[[related]]

Naše láska se pomalu ale jistě vytrácela do ztracena a já jen žasla, jak se mi manžel mění před očima. Z pohodového chlapa do nepohody se stával věčný morous, který nejčastěji hledal, kde nechal tesař díru, aby od nás mohl utéct. Netrvalo dlouho a přestal se se mnou i milovat. Nepomáhalo ani svůdné prádélko, ani hlídání babiček, nic. Logicky jsem začala větřit, že je něco v nepořádku. Milan jakékoliv rozhovory na téma náš vztah odmítal a tak jsem udělala něco, co bych normálně neudělala. Když spal, prohlídla jsem mu diář a telefon. To, co jsem našla, mě srazilo úplně na dno. V mobilu měl několik zamilovaných smsek od jakési Pavly, podle výpisu hovorů s ní také velmi často mluvil. V diáři pak samá poznámka typu: Pavla kytku, oběd s Pavlou, zamluvit stůl na večeři. Se mnou ale na večeři nebyl už od porodu!

Jisté je, že můj muž má milenku. Dlouhou dobu jsem se snažila s tím smířit, přinutit se mu něco říct a neutápět se v slzách, kdykoliv odcházel z domova evidentně v dobrém rozmaru za jinou. Jenže jsem se styděla přiznat, že jsem mu potupně vlezla do věcí. Přemýšlela jsem, jestli mi za to vůbec stojí, jestli s ním chci dál být, jestli bych se s ním mohla znovu milovat, aniž bych si ho představovala v náručí jiné. Opravdu nevím, co s tím. Nechci vzít Lukáškovi tátu, nemám kam jít a vlastně ani nevím, jestli o něj chci přijít.

Je to normální? Máte některá podobnou zkušenost?