Ledový dech

Ani jsme si nevšimli, kdy ta paní přistoupila. A vlastně nám to bylo jedno. Nedělali jsme nic špatného. Jenom jsme chtěli být u sebe co nejblíž.

Jeli jsme na chalupu, kde budeme od pátku do neděle úplně sami! Nikdo nevěděl, kam jedeme, mobily jsme měli vypnuté a známí, co nám chalupu půjčili, byli na čtrnáct dnů v Chorvatsku.

Chodili jsme spolu tři měsíce a vlastně jsme se spolu ještě pořádně nemilovali, protože udýchané rychlovky při mejdanech v koutech pokojů, kam mohl každou chvíli někdo vrazit, se milováním dají nazvat těžko.

„Hani, já se tě už nemůžu dočkat.“

Seděli jsme proti sobě, ruce propletené, a když jsme si nešeptali něžnosti, tak jsme se líbali.

„Luďku! Budeme se milovat a milovat a milovat!“

Přitáhl si mě k sobě mezi nohy. Držel mě pevně stehny a mě to strašně vzrušovalo. Paní pohoršeně sykla, ale nevšímali jsme si jí.

„A dáš mi taky něco najíst, nebo mě nepustíš z postele “ Zeptal se ustrašeně a oba jsme se rozchechtali. Rádi jsme se spolu smáli, to jsme vyzkoušené měli. A teď máme před sebou tři dny, kdy si na plný pecky vyzkoušíme, jak nám půjde milování…

Uf! Ty tři dny nám splynuly v jeden! Jak my do sebe nádherně zapadávali! Byli jsme jako jedno tělo! Jako bychom byli naprogramovaní na rozkoš! Pořád jsme se milovali! Pořád! A také jsme papali! Mezi milováním. Společně si vařili. Mezi milováním. Došli jsme si do hospody, která byla kousek od chalupy. Mezi milováním…

Milování bylo nádherné i proto, že jsem brala prášky. Luděk si nemusel dávat pozor a já byla v klidu. Koupelna byla hned vedle ložnice- to se líbilo hlavně mně, protože Luděk se po milování většinou utřel do papírových kapesníčků, které jsem měla na nočním stolku a stačilo mu to.

Vlastně to byl takový náš malý rituál. Když jsme se domilovali, zůstali jsme chvíli v
sobě. Pak si Luděk lehl vedle mě a já mu podala papírový kapesníček, on se utřel, já natáhla ruku, on mi kapesníček vrátil, já vstala a šla do koupelny, kde jsem ho hodila do koše.

A když jsem se z koupelny vrátila, ještě jsme se domazlili.

V neděli večer jsme se dívali na televizi. Vzala jsem si žvýkačku a hráli jsme si na reklamu, kterou zrovna dávali a najednou jsme oba ucítili, že se zase chceme. A strašně!

Tak jsem položila žvýkačku na stoleček a za chviličku se z nás stali syslové, kteří se do zásoby milují…

Po milování jsem se zvedla a utíkala do koupelny. Za chvíli totiž začínal film s Ondřejem Vetchým, kterého jsme měli oba rádi. Když jsem se utírala, uvědomila jsem si, že jsem tentokrát Luďkovi kapesníček nepodala. Ale co. Podá si ho sám. Stačí, když natáhne ruku…

V tu chvíli jsem z pokoje uslyšela zoufalé volání.

„Haničko! Haničko!“  Dělá si zase legraci, usmála jsem se na sebe do zrcadla a chtěla se navonět, ale volání přešlo v bolestivé kvílení! „Auauauau! Haničko! Přines nůžky!“

Nůžky Na co nůžky! Vběhla jsem do pokoje, kde Luděk mezitím rozsvítil lampičku. Ležel na zádech, v ruce papírový kapesníček a ukazoval doprostřed svého nahého těla.

„Haničko! Já tě zabiju! Přines nůžky!“ Podívala jsem se, kam ukazuje a pak jsme se oba začali chechtat. Ve chlupech kolem jeho statečného dobyvatele trůnila moje žvýkačka….

A tak jsem došla pro nůžky a při vystřihování žvýkačky z chlupů, se situace opět ukázala býti vhodnou k dalšímu milování.

Ondřej Vetchý musel počkat…

Povídka je z knihy Když je muž hodný, kterou vydalo nakladatelství Erika na podzim 2004.