Jak najít spřízněnou duši?

Zatímco za dob našich maminek se dívky vdávaly okolo 20. roku života, dneska se průměrný věk prvního manželství posunul směrem k šestadvaceti. Déle studujeme, chceme cestovat… a nepřispěcháme k oltáři s prvním obdivovatelem jenom proto, že „vlastně není tak špatný“. Jak vyplynulo z nedávného průzkumu, 94 procent svobodných lidí chtějí najít ve svém budoucím manželovi-manželce v první řadě „spřízněnou duši“. A někdy trvá delší dobu, než se takové dvě najdou.

„Do manželství jsem vlítla ve dvaadvaceti, bylo to všechno narychlo,“ líčí svůj příběh paní Iveta. „Přišla jsem do jiného stavu po dvouměsíční známosti. Dokonce jsem přemýšlela o potratu, ale přítel mi to rozmluvil a požádal mě o ruku. Jeho přístup jsem ocenila, moc se mi líbilo, jak se v té situaci zachoval, a v tu chvíli jsem měla dojem, že lepšího nenajdu. Bohužel nějakou dobu po narození dítěte jsem si uvědomila, že si nemáme co říct. Povahově jsme hodně rozdílní, naše profese jsou z úplně jiných světů, nejezdíme společně na výlety, nemáme nic, co by nás spojovalo. Komunikace vázne. Když se mu svěřím se svými pocity nebo problémy, zareaguje pokaždé jinak, než bych čekala. Mám pocit, jako by mě vůbec nechápal. A teď sedím s problémem. Potkala jsem v práci muže, se kterým jsme si sedli od první chvíle. Často se nám stane, že vyslovíme stejnou větu naráz. Na firemním večírku jsme hráli stolní fotbálek – nikdy jsem se neodvažovala zahrát si s manželem, peskoval mě, že to kazím. S mým kolegou jsme během chvíle vytvořili neporazitelný tým. Nevím, jak je to možné. Jsme prostě sehraní… Mám dojem, že se moje manželství pomalu rozpadá, ale držet ho za každou cenu nad vodou nemá smysl. Na stará kolena by mi třeba bylo líto, že jsem nešla za hlasem srdce.“

O něco šťastnější příběh mi vylíčil 26letý Honza. „Spřízněnou duši jsem poznal krátce poté, co mi dala košem ta nespřízněná. Byl jsem zamilovaný už několikrát, ale tohle bylo od začátku úplně jiné. Připadalo mi, že jsem tuhle holku už někde viděl. Možná se mi o ní kdysi zdálo nebo jsem znal někoho podobného… Potkal jsem ji u nás v Litvínově na náměstí a chvíli jsme si povídali. Přiznám se, že jsem se dost bál odmítnutí, protože je o tři roky starší, i když na to nevypadá. Byl jsem tenkrát jelito, že jsem ji rovnou nepožádal o číslo. Nemohl jsem ji dostat z hlavy, ale nevěděl jsem, jak se s ní spojit. Z její řeči jsem vyrozuměl, že je v Litvínově jenom u někoho na návštěvě. Jak jsem na ni pořád myslel, všechno se to ve mně vystupňovalo, až jsem měl pocit, že se zblázním, když ji nebudu mít. Trvalo celý rok, než jsem ji potkal znova – bylo to v letním kině. Tentokrát jsem ji už nepustil. Byl jsem celý překvapený, kolik toho máme společného. I takové detaily, jako je třeba oblíbené koření v kuchyni,“ vypráví Jan, který už pomalu plánuje svatbu.

A co vy, milé čtenářky? Našli jste svou spřízněnou duši? Nebo na ni pořád ještě čekáte? A vyplatí se počkat si na ni?