Hra na krásné představy může trvat celý život… MLUV SE MNOU, MÁM TI CO ŘÍCT …z čeho vznikají konflikty

Jan se seznámí s Marií. Co jeden o druhém vědí Často jen to, co od sebe vzájemně očekávají. Jedná se především o setkání dvou nevědomí, dvou minulostí a často dvou neznalostí druhého. Setkání dvou životních sil i dvou obav, setkání dvou možností. Kolik měsíců nebo i let jim bude trvat, než se vyjasní obraz, který si jeden o druhém nebo jeden v druhém vytvořili (nebo ho budou chtít přes veškeré potíže zachovat zamlžený).

Hra na krásné představy

Například Janův svět představ zahrne kromě jiného:

obraz Jana, jak on sám chce vypadat;

projekci druhého (v tomto případě Marie).

Oba budou takto zamlžený obraz udržovat a naplňovat tím, o čem se „domnívají“, že od každého ten druhý očekává (například něžnost, sebevědomí, jistotu, posílení sebedůvěry). Tímto způsobem se postupně vyvinou v párovém soužití určitá pravidla chování. Jeden ani druhý z partnerů nebude moci o sobě mluvit a projevovat se tak, jak sám sebe pociťuje, aby druhému neublížil, neriskoval ztrátu jeho náklonnosti nebo nezklamal. Bude stále dbát, aby „se jevil“ tak, jak se domnívá, že ho partner rád vidí a touží vidět. Všechno se bude odehrávat tak, jako by jeden i druhý museli svou pravou tvář skrývat nebo hrát nějakou roli, aby lásku druhého neztratili. Svět představ zamlžují i naše obavy, odmítání, neznalost a klamání sebe samého související s životními scénáři staršího data.

Pro Jana například znamená pocit, že je milován, riziko, že způsobí druhému trápení. On řekne: „Hlavně mě nemiluj a nevaž se na mě“. A současně k ní bude vysílat opačné signály, aby si ji ještě více připoutal. V jiném scénáři si ona představuje, že bude-li partnerovi příliš dávat najevo své city, vystavuje se riziku, že ji partner opustí, protože jí matka kdysi říkávala: „Muži nesmíš nikdy příliš dokazovat, že ho miluješ, jinak tě nechá být.“ Ve vývoji vztahu je velmi těžké překonat první zklamání – partner není takový, jak jsme si ho představovali, vysnili nebo vykonstruovali.

„Kolikrát jsem se cítil v úzkých, protože jsem se snažil za každou cenu zavděčit a nezavdat příčinu ke kritice… Jak mě bolel pocit, že nejsem dost dobrý a že ona mě dost neoceňuje! Mé sebevědomí tím velmi trpělo. Ale potom jsem pomalu přišel na to, že lze někoho mít rád i s jeho chybami a že ty chyby a slabosti lze dokonce milovat…“ „Nejsem prchlivá, snažím se zbavit obrazu, který mi přisoudili, a definitivně s ním skoncovat. Ale když mám být mírná, dostanu strach, že naletím…“

Snaží-li se Marie přizpůsobit obrazu, který si o ní Jan na počátku vytvořil, znamená to také, že se touží zalíbit sama sobě, třeba popíráním či skrýváním vlastních stránek, které považuje za nízké či znevažující.

„Chci, abys mě viděl takovou, jakou bych chtěla být, a ne jaká jsem. Když hledím do křivého zrcadla tvého pohledu, dodám si důvěry a dokážu se v sobě samé mýlit.“

Jejich seznámení jim přineslo neobyčejné, překrásné zážitky. Budou se snažit (a marně) je znovu nalézat po celý život. Život některých párů je čekáním na znovunalezení nevýslovného štěstí, které oba sdíleli, když si poprvé hleděli do očí.

Hra na „krásné představy“ může trvat celý život, ale kdo chce být opravdový, vystavuje se tím riziku citového zklamání. Hra brání vytvoření skutečně důvěrného vztahu, jehož základem je přiznání zranitelných míst a snaha o shodu.

Volby v partnerském vztahu a z nich vznikající konflikty

Někteří lidé, když se cítí ohroženi, si volí partnera, který v nich vzbuzuje pocit bezpečí. Pocit ohrožení i hledání bezpečí souvisejí s rodičovskými obrazy. Milostná volba propojuje do nového vztahu k partnerovi všechny nebo většinu různých vztahů, které jedinci prožívali v minulosti, zejména své první vztahy k rodičům. Každý tudíž bude hledat a nalézat partnera v závislosti na svých přáních i obavách.

Dosud neustále bojoval proti některým svým sklonům (popírá je). Bude si hledat partnerku, která představuje ideál jeho samého, ideál, jehož on nedokáže dosáhnout.

Někdy bývá volba vedena přáním, aby druhý uspokojil nikdy nenaplněné tužby.

On pochází z přísné rodiny, a proto pociťuje potřebu rozletu a svobody. Hledá někoho, kdo by mu to poskytl. Současně se však tomu brání, protože by taková volba mohla být zdrojem úzkostí.

Volba může souviset i s více či méně vyřešeným oidipovským problémem. Jinými slovy s hledáním otce nebo matky či určitých jejich vlastností. Možný je i obrácený postup – hledá se partner až příliš tolerantní, poněvadž otec nebo matka byli vnímáni jako přísní.
V počáteční fázi vztahu mohou partneři provést ostré dělení – na jedné straně na objekty dobré (oni) a na druhé straně na objekty špatné (svět mimo ně, ostatní lidé). Dvojice má tendenci se izolovat, „zakuklit se“ a svůj vztah idealizovat. „Jsou do sebe tak uzavřeni, že k sobě nikoho nepustí.“ V prekritických fázích se partneři mohou „znovu nacházet“ a upevňovat vzájemný vztah překrýváním příznaků rozdílnosti: „Dlouhou dobu jsem se smiřoval s rozdílem mezi mnou a jí, a ještě déle mi trvalo, než mě přešla chuť je za každou cenu odstraňovat.“ Popřeny mohou být i skutečné potřeby, cíle a krize. „Jen ať se mezi námi nic nezmění,“ je volání po falešném bezpečí, negace nevyhnutelného a žádoucího vývoje. Jestliže jednoho dne dojde ke krizi (k níž přispěje nějaká událost nebo vnější okolnost), objekt lásky selže. Jeden nebo druhý, případně oba dva, se mohou odhodlat ke konstatování změn v sobě samých: „Nejsem takový, jakého mě vidíš.“ „Nelíbí se mi to, co ty považuješ pro mě za dobré.“ „To, co potřebuji, se mění, není to už totéž.“ „Jsem teď v těchto podmínkách jiný, máš o mně mylnou představu.“

Nespokojenost, kterou může způsobit partnerův vývoj, vede často k agresivnímu chování vůči partnerovi i vůči sobě samému. Dochází totiž k narcistnímu zraňování, které může vést k reakcím, při nichž se duševní stav odráží ve fyzických poruchách, k depresi a k devalvující sebekritice.

Vnímá-li Marie, že Jan přestává být spokojený s tím, co mu dříve vyhovovalo, a touží po „něčem jiném“, citově strádá, cítí se nedoceněná a může reagovat agresivně. On způsobuje její citové strádání, tudíž je špatný. Současně si však Marie dělá výčitky a její představa o sobě trpí. Uvědomuje si, že je nespokojená. Fyzická reakce a deprese se projeví agresí namířenou proti sobě. Přestala se mu líbit, takže se nelíbí ani sobě samé, už nemá žádnou cenu. Může následovat krize identity a hledání.

Přitom může dojít k omezení komunikace a partnerský vztah živoří, nebo převládne mlčení, případně nenávistné výpady. Důvodem je skutečnost, že není lehké si přiznat a přijmout, že již člověka, kterého jsme si zvolili, neuspokojujeme a nejsme mu vším.

Může nastat „truchlení“, během něhož jeden či druhý, případně oba, zbavují klamných představ obraz, který si o partnerovi vytvořili, a prožívají to jako „ztrátu milovaného objektu“. Tu často provází pocit osamělosti a bolesti, nebo krize, které v různé míře narušují stávající vazby.

Odhodlejte se hledat svou vlastní odlišnost, nebuďte v zajetí partnerových představ.

Ukázka z knihy Mluv se mnou, mám ti co říct, nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci