Co když vyděláváte víc než on?

Na střední škole jsem měla dost neurčitou představu o tom, co chci studovat dál. Většina lidí z mého okolí se hlásila na ekonomku, tak jsem to taky zkusila. A dostala se tam na první pokus. Když mi pak v posledním ročníku spolužák nabídl brigádu v jedné marketingové firmě, neváhala jsem. Každá koruna je na studiích dobrá… Protože jsem do té doby přicmrndávala na brigádách za šedesát korun na hodinu, víc peněz jsem ani neočekávala. Jak jsem ale valila oči, když mi za hodinu nabídli stopadesát!

Ve firmě jsem se dobře zavedla a ředitel mi nabídl, že u nich můžu po promoci nastoupit na plný úvazek s nástupním platem třicet tisíc hrubého. Přiznám se, že mě to samotnou překvapilo, protože bych do sebe nikdy bývala neřekla, že budu takhle vydělávat hned v prvním zaměstnání. Ale dneska je prostě jiná doba, než pamatují naše maminky, a tržní ekonomika tyhle příležitosti nabízí. Na druhé straně mám kamarádku, která si neustále stěžuje, že se dře do úmoru za ubohý plat, a přitom bere o pět tisíc víc než já. Takže je to i o přístupu k věci.

Jenomže jsem brzy na to potkala skvělého muže, který vystudoval teologickou fakultu a pracuje pro menší charitativní organizaci, kde bere zhruba čtrnáct čistého. Fascinuje mě jeho vědomostní přehled a oceňuju, že se v životě věnuje něčemu smysluplnému. Opravdu si upřímně myslím, že je to obdivuhodná osobnost. Ze začátku jsem si často před ním připadala hloupě, protože spoustu pojmů z historie a filozofie vůbec neznám. Před setkáním s jeho kamarády jsem mívala i dost trému a radši jsem moc nemluvila, abych nevyzněla jako komerční pipka.

Jenomže časem mi začalo docházet, že komplexem trpí i on přede mnou. Nechce, abych za něho platila v restauraci, a tak radši nikam nejdeme. Odmítá si se mnou pronajmout větší byt než garsonku, protože by to znamenalo, že bych musela dávat na nájem víc než on. Dlouhé roky sní o tom, že se podívá do Indonésie. Jasně, tak pojedeme, zajásala jsem, ale odpověděl mi, že se svým platem nikdy nenašetří na letenku. Uklidnila jsem ho, že nějaké peníze našetřené mám, ale zarazil mě v půlce věty. Na to ať zapomenu, řekl mi.

V posledních měsících je to s ním už neúnosné. Skoro každý den fňuká, že nikdy nebude schopen zabezpečit rodinu a nebude si moci dovolit mít se mnou dítě. A mě už to nebaví. Nechápu, proč mě nenechá, abych za něj sem tam něco zaplatila a mohli jsme si spolu víc užít života. Sama přece do restaurace nepůjdu a na dovolenou bych taky radši jela s přítelem. Určitě by pomohlo, kdyby si našel lépe placenou práci, ale v tomhle ohledu si nevěří. Sem tam prolistuje inzeráty, ale na žádné ani pořádně neodpoví.

Docela by mě zajímalo, co byste dělaly na mém místě. Myslíte si, že se to v něm zlomí a časem přistoupí na můj návrh dát platy dohromady a žít z nich společně, aniž by se zkoumalo, kdo dává víc? Nebo to mám vzdát, nechat to přebolet a najít si chlapa, který tohle nebude řešit? Budu vděčná za vaše názory.

Petra