Trochu jiná mateřská školka

Blahopřeji k otevření Mateřské školky Maitrea. Pokud vím, je to waldorfská mateřská škola – je to tak?
Je to Mateřská školka Maitrea. Vycházíme nejen z principů waldorfské pedagogiky, ale také například z principů práce Přemysla Pittra.

Jaké to jsou principy?
Jedním ze základních principů waldorfské pedagogiky je například to, že klade zvláštní důraz na první sedmiletí jako na období, kdy probíhá plně nápodoba. Waldorfská pedagogika s tím pracuje velmi důkladně v tom smyslu, že neklade nárok na dítě, ale na dospělou osobu, aby byla dobrým vzorem k nápodobě. Budeme se tedy snažit, abychom měli ve školce lidi, kteří jsou skutečným vzorem k nápodobě ve smyslu vnitřních gest, pravdivosti jejich konání, autenticity toho, co dělají, laskavosti.

Mám pocit, že dnes potkáváme málo lidí, kteří by byli skutečným vzorem k nápodobě…
To je pravda. Lidí k nápodobě se neobjevuje mnoho, dítě to v běžném životě málokdy zažívá. Dnes se napodobují „ikony“, mediální vzory, ale potkat člověka naplněného výrazem, se silným vnitřním gestem, to se často nestává. A na tom chceme pracovat – aby dítě mělo co napodobovat.

A další pilíře vaší práce?
Dalším pilířem naší práce bude rytmus. Rodiče se tedy od nás dozvědí, že život ve školce bude probíhat v rytmech. K tomu je nám ku pomoci třeba běh roku.

Proč právě rytmus?
To, co se opakuje, co dítě bezpečně zná, je zdrojem jeho životní jistoty. A bohužel v dnešní proměnlivé době, kdy se situace v rodinách i ve společnosti rychle mění, nemá pak dítě nikde záchytný bod, zdroj jistoty, že se může na něco spolehnout.

Takže život uspořádaný nějak rytmicky v denním, týdenním nebo ročním běhu je pro dítě zdrojem jistoty?
Ano. Dítě zažívá věci, které už zná a nemusí věnovat spoustu energie tomu, aby se znovu zorientovalo v naprosto neznámé situaci. Nejširším zdrojem rytmu bude rytmus roku, přírody. Budeme prožívat svátky různých ročních dob tak, jak to naše tradice vždycky určovala. To znamená nejen klasicky Vánoce, Velikonoce, ale i to, co známe z našich kulturních obrazů – masopust, svatý Jan, Letnice, svátky rovnodennosti, Václavské svátky, svatý Martin atd. To jsou pilíře, od kterých se odvíjejí tematické celky. Slavení svátků roku je výraz určitého rytmu, ale také to nastoluje období očekávání a čas naplnění. To je kvalita, která je pro nás z hlediska výchovy také nesmírně důležitá.

V dnešní době ale lidé – alespoň v naší „západní“ společnosti – nemusejí dlouho čekat na naplnění svých tužeb… Člověk prostě jde a své potřeby uspokojí.
Je to tak. Bohužel nežijeme už moc často kvalitu očekávání a ještě méně kvalitu naplnění. Jenže kouzlo přece je, když se k něčemu blížíme, napětí stoupá, těšíme se, očekáváme, a pak to přijde. A najednou máme pocit, že jsme přímo v centru dění, že jsme sami u sebe, ale zároveň ve všem najednou – teď nastal ten okamžik, na který jsme dlouho čekali. Pak můžeme zažít zase něco dalšího. Právě okamžik pocitu, že mám a dosáhl jsem všeho, oč jsem usiloval, je z hlediska výchovy a dalšího životního naladění důležitý. Když to dítě v dostatečné míře nezažívá, prochází pak životem s pocitem, že tohle a tohle ještě nemá a pocit naplnění nepřichází. A někdy se stává, že nepřijde nikdy.

Takže na tomhle jednoduchém, přirozeném principu ročních svátků bude vaše činnost vystavěná?
Bude vystavěná tak, aby v určitém okamžiku vyvrcholila. Prožijeme společně svátek, na který jsme se připravovali a těšili, a pak přijde další období. Rytmus se ale naplňuje i v průběhu týdne, a to je ještě intenzivnější. Například jeden den v týdnu si budeme připravovat jídlo – péct chleba a připravovat müsli jako dvě kvality zacházení s potravou.

Budete s dětmi skutečně péct chléb?
Souvisí to se schopností sebedůvěry a zabydlení se v tomto světě. Dítě může prožít, že se jen nenakupuje v supermarketu, ale že jídlo je dar Matky Země, dar přírody. Budeme v průběhu týdne pravidelně na mlýnku mlít obilí, z mouky pak uděláme těsto, děti budou pozorovat proces kvašení, uvidí, jak těsto začne syčet, dýchat. V tu chvíli se těsto pro děti stává pravou živoucí hmotou – a s velkým zaujetím poslouchají, jak to dýchá… Pak se vytvoří bochník, chléb se upeče, voní, výsledek je lahodnou potravou. Děti můžou zažít, že to, co přijímají jako potravu, není nic anonymního, že je to výsledek určitých procesů. V ideálním případě, například ve waldorfských školách, můžou děti zažít ten proces úplně od počátku, od setí obilí.

Zatím jsme mluvili o tom, co ve školce bude. A s čím se tam děti nesetkají?
Nebude u nás televize, rádio, CD přehrávač, a to z jednoho důvodu – vycházíme z toho, že nejlepším zdrojem poznání pro dítě je dospělá osoba. Není v tom snaha ignorovat techniku, protože žijeme v době, ve které žijeme, opět říkám, že to není snaha o skanzen. Když však pustíme pohádku z cédéčka, běží zvuk, ale není přítomen živý člověk. Můžeme ho samozřejmě vnímat – když například Karel Höger vypráví pohádku, je to vždy sluchový zážitek – ale přesto zážitek konkrétního člověka chybí. Proto z hlediska péče o nejjemnější lidství dítěte je ideální, když má svoji dospělou osobu, kterou zná, ke které má důvěru. Děti si sednou do kroužku a ta osoba skrze krásné mluvené slovo klasické pohádky vyslovuje sebe sama a pro děti tím vzniká spektrum prožitků. Obsah pohádky a informace, která přichází, je jedna věc, druhá věc je síla a náboj slova. Podstatná je i osoba, která tím vším chce něco říct, a také kolektivní prožitek z naslouchání. Když si tímto způsobem děti prožijí například Erbenovu pohádku O živé vodě, jsou pak spojeny jedním společným, až duchovním zážitkem. Jestliže tedy vypráví pohádku člověk, který je skutečně v propojení s dětmi, stane se pohádka jakýmsi rituálem a na ty je náš současný život také dost chudý.

CELÝ ROZHOVOR I DALŠÍ ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY SI PŘEČTĚTE V NOVÉM MAGAZÍNU MAITREA. Je pro vás zcela zdarma!