Psychogynekologie a traumatický porod část II.
Dnes si můžete přečíst více o mimořádné užitečnosti specializované péče psychogynekologie.
Proč tento trend?
Existují dvě porodnické strategie – plánované a neplánované operace. Nárůst je u obou skupin, výraznější u plánovaných.
1.Nárůst plánovaných operací je důsledkem přání žen. Odhaduje se, že až polovina císařských řezů je na přání rodičky. Ačkoliv většina porodníků popře, že je ovlivnitelných, praxe je taková, že přibývá žen ochotných udělat cokoliv, aby se vyhnuly spontánnímu porodu. Vychází to ze strachu, že nezvládnou bolest, že ublíží svou neschopností dítěti.
Některé z nich se obávají ztráty elasticity pochvy a horší kvality sexu po porodu, nutnosti šestitýdenní sexuální abstinence, apod. Většina z nich není schopna dohlédnout zvýšenou rizikovost, ba naopak z nějakého důvodu považují císařský řez za bezpečnější. Takto se rozhodují většinou cílevědomé ženy, s vyšší životní úrovní zvyklé na komfort, které se takto snaží obejít utrpení spojené s porodem. Tyto ženy nemívají po operativním porodu psychické obtíže.
2.Stoupá počet i neplánovaných sekcí, kde se původně spontánní porod nedaří a musí se zakončit operativně. Většina zkušených porodníků přiznává, že je dopředu schopna rozpoznat tzv. nerodící ženu podle obličeje (facies caesarea) a podle projevu v chování. Jde o dva typy žen. Prvním jsou pasivní ženy často s nadváhou, přecitlivělé na bolestivé podněty. Druhým typem jsou ženy s direktivním přístupem, kde je vysoká sebekontrola, perfekcionismus a odtažitá manipulativní komunikace.
Pro porod je nutné vzdát se všech naučených společenských rolí, přetvářek a sebeobranných postojů, uvolnit se a poddat se svým instinktům, což dnešní ženě,která je celoživotně nucena dělat pravý opak, dělá potíže. K uvolnění a zbavení se strachu a zábran nepřispívá bohužel atmosféra porodního sálu ani chování personálu. Nepříznivým průběhem porodu se tak často odjistí časová mina latentně a dlouhodobě prožívaného problému – zhroucení ženské identity.
Zrození hněvu
Porod nemilosrdně odhaluje podstatu vztahu ženy s partnerem a dalšími lidmi. Dokáže odkrýt hluboko zasutá traumata, zneužívání, komplexy méněcennosti, domácí násilí, pocity bezmoci. Ne nadarmo se říká, že ženy rodí tak, jak žijí.
Jedna z rodiček říká:
„Porodila jsem spolu s dítětem i cosi dalšího strašný neutišitelný vztek. Vztek na porodníka, který přede mnou řekl, ta neporodí, vůbec se neotvírá, useknem to. Na mého manžela, jehož spermie mě nedokázaly normálně oplodnit, a tak jsem se musela rok trápit s IVF. Na mého otce, který mi nikdy neřekl jsi pěkná, ale jenom máš pěkné vysvědčení. Na mou matku, která mě nekojila a odložila do jeslí, při návštěvě v porodnici mi jen řekla – Buď ráda, že tě uspali.“
Po porodu
Mnohé ženy nedokážou s nikým o svých pocitech z porodu mluvit, stydí se a snaží se je ukrýt. Přitom je podle dotazníkových průzkumů velmi časté pociťovat vztek, smutek nebo lítost. Obecně naše společnost orientovaná na úspěch vnímá projevy emoční bolesti jako prohru. Kulturní chování zakazuje odkrývat silně negativní emoce, učí nás takové emoce vědomě nebo farmakologicky potlačit, stejně jako se odstraňuje bolest analgeticky.
Srovnávání zážitků s ostatními ženami je tak plné desinformací. Velká skupina žen by nikdy nepřiznala selhání při porodu, a přidají-li se skutečná vyprávění o krásném snadném porodu, vzniká velký prostor pro pocity méněcennosti – selhala jsem, jsem vadná. Není divu, že taková žena se cítí izolovaná, smutná a nechápe, jak se jí to celé mohlo stát. Někdy se neventilované a neodžité trauma projeví na úrovni těla (somatizací), např. jako poporodní vysoký krevní tlak.
Nelze reformovat systém porodnictví tak, že někdo určí, jak je správné rodit. Rozhodnutí musí zůstat individuální a hlavním kritériem musí být bezpečnost pro matku a dítě. Ale něco zlepšit lze – psychologický support před porodem, ohleduplnost a úcta během porodu, specializovaná psychoterapie po porodu, kterou dnes již lze nabídnout.
