Příchod dítěte na svět

Je způsob, jakým dítě přijde na svět, důležitý pro jeho další vývoj?

Bhagat: Velmi důležitý. Je to velmi komplexní chvíle. Na mnoha úrovních se může něco pokazit. Jedna z nich je ta fyzická. Přirozený porod je takový, kdy bezprostředně po porodu není žádný spěch. Jenže téměř ve všech zdravotnických zařízeních je personál, který má strach, že by dítě po porodu mohlo zemřít. A protože zdravotníci jsou tam od toho, aby dítě „zachránili“, snaží se jej co nejrychleji „rozdýchat“ a pak okamžitě přestřihnou pupeční šňůru.

Proč to není vhodné?

Bhagat: Přirozené by bylo počkat. Dítě totiž pak začne dýchat samo – přirozeně, ne následkem nějakého šoku. Nehrozí přitom žádné nebezpečí – dokud je dítě spojeno s matkou pupeční šňůrou, dostává kyslík od ní. Když pak dítě začne samo dýchat, jeho tělo posílá právě pupeční šňůrou do těla matky určité hormony. Ty tělu matky řeknou, že porod a vlastně celé těhotenství jsou u konce. Teprve pak je vhodné přestřihnout pupečníkovou šňůru.

To je ale klasickým porodům hodně vzdálené.

Bhagat: Přesně tak. Šňůra se odstřihne hned, pokud dítě nezačne okamžitě dýchat samo, „rozdýchá se“ – zatřese se s ním, plácne se po zadečku atp. Tělo matky tím pádem nedostane signál, že je celý proces u konce. Vytváří to zmatení. Pro matku je pak těžší být plně přítomna pro své dítě.

A co fyzický kontakt matky a dítěte?

Bhagat: To je další nesmírně důležitá věc. Zrovna jsem přečetl knihu o životě Krišnamurtiho (indický filozof a básník, jeden z nejvýznamnějších filozofů 20. století). Narodil se roku 1895 v jižní Indii. Velmi se mne to dotklo. Jeho rodiče nebyli nějak zvlášť bohatí, byli ale velmi duchovní. Když se Hindům narodí dítě, deset dní jej nechají s matkou ve tmavé místnosti a neustále jej houpají. Teprve po deseti dnech pouštějí dovnitř postupně víc a víc světla.

Celých deset dní?

Bhagat: Deset dní temnoty a houpání. Je to velmi jemný příchod na svět. Úžasná energie a péče. Dojalo mne to. Když se podíváte, jak se rodí děti v našem západním světě, je to prostě šok. I když je dítě po porodu přiloženo na tělo matky, ve srovnání s hindskými způsoby je to až skoro barbarské.
Fyzický kontakt matky s dítětem je zásadní. Dítě totiž po psychické stránce ještě není odděleno od matky, je s ní ještě stále v jednotě. Tuto jednotu potřebuje cítit, jinak se v něm něco zničí. Trvá skoro měsíc, než si dítě uvědomí, že už s matkou nejsou jednou bytostí. Pak se začne vytvářet porozumění, že já a matka jsme spojeni, ale jako dva. Jakási „jednota dvou“. Pro správný průběh uvědomování si oddělení od matky je důležité, aby příchod na svět probíhal jemně. Bez šoků a náhlých oddělení.

Existují pro to i vědecké důkazy?

Bhagat: Nedávno jsem četl na internetu článek o vědeckém výzkumu, který proběhl v Mnichově. Psychiatři prokázali, že předčasné oddělení dítěte od matky mění genetický kód dítěte. Ovlivňuje především to, jak je tělo schopno strávit základní složky potravy – hlavně bílkoviny. Výzkum opravdu prokázal změny v DNA dítěte. Ukazuje to, že existuje vztah mezi zážitkem a genetickým kódem člověka. O tom se už dlouho mluvilo, ale pokud vím, tohle je první případ, kdy taková souvislost byla prokázána laboratorními testy. Je tedy jasné, jak důležitý ja v počátcích života kontakt s matkou.

Máš na mysli fyzický kontakt?

Bhagat: Také, ale fyzický kontakt není všechno. Když se na to podíváš z duchovní úrovně, je po narození v dítěti přítomna Esence. Každý to ví – když se podíváš na miminko, v jeho očích vidíš něco, co v žádných dospělých očích neuvidíš. A když se podíváš do očí téhož dítěte, když je mu šest, už Esenci také neuvidíš.

Dokončení rozhovoru najdete v novém MAGAZÍNU MAITREA. Je pro vás zcela zdarma.