Nechci dítě: Jsem normální?
Mají přítele nebo manžela, bydlí ve vlastním bytě a jediné, co jim podle okolí chybí, je kočárek. Ony však smýšlí jinak. Dítě nechtějí a netají se tím. Jak se takovým ženám žije?
Zdroj: archiv redakce„Žiju v malé vesnici a vrstevníkům z naší někdejší party se již nějakou dobu rodí děti. Já je nechci, nikdy jsem se tím netajila,“ říká usměvavá Markéta, které bude příští rok třicet. To, že dítě nechce, ví v podstatě od malička. „Nikdy jsem se nevrhala ke kočárkům, nevozila jsem panenky,“ vzpomíná žena, která miluje zvířata a stará se o opuštěné psy. „Vždy mi říkali, že změním názor, ale mě se to nějak nepodařilo,“ dodává se šibalským úsměvem.
Podobně jako každá žena, jejíž věk se točí kolem třicítky a která má přítele (tedy potenciálního otce), čelí útokům z okolí: kdy plánujete rodinu? „Odpovídám, že zatím nic neplánujeme, že je času dost, že chci cestovat a pracovat – nemám chuť se stále dokola obhajovat. Co postrádám, je tolerance.“ Na protažené obličeje kamarádek s kočárem si už zvykla a občasné lehce agresivní útoky z okolí ignoruje.
Je normální nemít dítě?
Otázkou „normality“ se zabývá řada psychologických studií a ani odborníci si netroufají předložit mustr na to, co je skutečně normální. Ženy, které se rozhodnou nemít dítě, společnost ráda řadí do škatulky „kariéristická mrcha“ nebo „žena – sobec“. Skutečné důvody ale často nemají s kariérou nic společného. „Prostě se necítím jako matka, nedovedu si tuto roli představit. Myslím, že mé životní poslání je jiné,“ vysvětluje Markéta.
„Mám panickou hrůzu z porodu. Vždy jsem se děsila, abych neotěhotněla,“ vysvětluje své pocity čtyřicetiletá učitelka Lucie, která již řadu let žije sama. A okolí si šušká, zda nemá lesbické sklony. „Přecházím to,“ rezignovaně mává rukou.
[[related]]
Žádná z těchto žen nevydělává statisíce, nehrnou se za kariérou, ale mají zcela normální život. Jsou sympatické, sdílné a otevřené. Nevykazují žádné známky nenormálnosti. Prostě jen poslouchají hlas svého srdce, pracují a ve volném čase se věnují dobročinným aktivitám: chodí na procházku se psy z útulku nebo v dětském domově doučují děti.
„Jistě, pro někoho to může být podivínské chování,“ přiznává Markéta, ale jedním dechem dodává, že jde přece o to, aby byl člověk spokojený. „Vždy mě mrzí, když vidím matku, která sice veze kočárek a za sebou táhne druhé děcko, ale je na ně hrubá a ve tváři není ani známka po spokojenosti,“ přikyvuje Lucie.
Otázka by proto možná měla znít takto: Je normální mít dítě, když ho nechci?
