Indigové děti – žijí mezi námi?

Působí dojmem, jako by přicházely z jiné planety a nechtěly se s naším současným světem ztotožnit. Často prý bývají obdařeny také paranormálními schopnostmi. Říká se jim „indigové“ podle barvy aury, kterou vyzařují. Podle některých teorií mají brzy, přesněji v roce 2012, ovládnout svět.

Pár poznatků z historie indigových dětí
Teorie o lidech se zvláštními schopnostmi se začaly objevovat v Americe na konci 70. let minulého století. Vžilo se pro ně označení „indigové děti“.

Pojednání o indigových dětech poprvé zveřejnili roku 1999 v knize The Indigo Children: The New Kids Have Arrived (Indigové děti: Nové děti právě přišly) autoři L. Carroll a J. Tober. Uvedli, že tento koncept získali díky komunikaci se spirituální entitou známou jako Kryon.

V ruském deníku Pravda se v roce 2006 bylo možné dočíst: „Podle odborníků je až 95 % miminek, narozených po roce 1994, indigovými dětmi. Vnitřní orgány těchto dětí mají jiné funkce. A jejich imunitní systém je několikrát silnější než u průměrného člověka. Tyto děti mají také jinou DNA – mutovanou. Jinými slovy, pokud jde o DNA, miliony obyvatel této planety vůbec nejsou lidmi. Na jeviště se nyní pomalu ale jistě šplhá rasa nových bytostí.

Rok 2012 je pro indigové děti velmi významný. Podle předpovědí Mayů v tomto roce dojde k ‚velkému přechodu‘, tedy ke změně poté, co se Slunce a Země ocitnou v jedné přímce, která ukazuje směr ke středu galaxie. Tato pozice údajně vyvolá zánik trojrozměrného modelu světa. Obyvatelé Země budou mít příležitost žít ve světě čtyřrozměrném. Ale to se bude týkat jen těch, kteří mají mysl rozvinutou do potřebné úrovně – indigových dětí.“
Potud tedy ruský deník, který však měl v dobách minulých k pravdivým informacím vztah poněkud uvolněný.

Indigové děti se staly populárním tématem. Vydávají se o nich knihy, vznikají poradny a diskusní fóra na internetu.

Proč temně modrá barva?
Termín „indigové děti“ se vžil poté, co na počátku 80. let minulého století americká senzibilka Nancy Ann Tappe prohlásila, že aura výjimečných dětí obsahuje mnohem více inkoustově modré barvy, než je běžné u jiných dětí. V lidské auře se prý vyskytuje nově, je to tedy barva velmi vzácná.
Aura je energetické pole, jež obklopuje každý živý organismus a odráží stav těla a mysli. Každý z nás má prý svoji barvu, ale častěji to je kombinace dvou nebo maximálně tří barev. Aurická typologie popisuje celkem čtrnáct barev aury, které se řadí do čtyř podskupin, přičemž indigová je barvou duchovní. Existují lidé, kteří tvrdí, že jsou schopni auru vidět.

Čím jsou indigové děti zvláštní?
„Indigové děti mají velmi specifické charakteristiky, které je odlišují od předchozích dětských generací. Jak již bylo řečeno, jejich pojmenování souvisí s barvou aury (která souvisí také s čakrou třetího oka, reprezentující intuici a psychické schopnosti). Tyto děti jsou velmi vědomé od útlého dětství, extrémně emočně a někdy také fyzicky citlivé až křehké, vysoce akademicky nadané či jinak talentované. Často jsou nadané také metafyzicky, s vynikající intuicí, buď velmi empatické a soucitné anebo naopak zdánlivě chladné a bezcitné. Neuznávají falešné autority a často proti nim vystupují, jsou nekonformní a mají schopnost pravdivě zrcadlit své okolí. Nepotřebují poučovat o tom, co je dobré, nebo není, protože to mnohdy vědí lépe než jejich rodiče. Uvědomují si hodně souvislostí v rodinných vztazích a mají sklon řešit problémy za ně,“ uvádí psycholog Mgr. Jonáš Habr.

„Mluví“ očima už od porodu
Indigové děti jsou „čitelné“ již od prvních dnů po narození. V podstatě nemají potřebu spát – často bdí a pozorují své okolí široce rozevřenýma očima. Jako by odmalička nechtěly ztrácet čas spánkem. Když už přece jen konečně usnou, často se velmi brzy zase probudí.

Děti nové doby, jak je nazvala psychoterapeutka a autorka knihy Fenomén indigové barvy Carolina Hehenkamp, pozorují rodiče často s údivem už od narození. Dítě se na matku dívá jakoby vědomým pohledem.
Indigáčci jsou děti tiché, které jen zřídkakdy pláčou. Potíže mohou nastat v okamžiku, kdy jdou do školky a mají se přizpůsobit dennímu režimu a začlenit se do kolektivu (dětské hry je příliš nezajímají).

Ve škole jsou jim často diagnostikovány poruchy pozornosti, hyperaktivita, dyslexie. Pozornost však dokáží udržet… když chtějí. Jejich pozornost je velmi těkavá, mohou dělat víc věcí najednou. „Když indigo nežije v harmonickém prostředí, nebývá v dobré kondici. Mohou se dostavit deprese nebo sebedestruktivní chování. Ve školách se tyto děti velmi často setkávají se šikanou,“ tvrdí psycholog Habr.

Tyto děti se umějí neuvěřitelným způsobem vcítit do pocitů druhých, někteří rodiče dokonce u svých potomků pozorují schopnost telepatie, čili přenosu myšlenek na dálku.

Deset základních charakteristik indigových dětí podle L. Carroll a J. Tober, které uvedli ve své knize The Indigo Children:
1. Přišly na svět s pocitem urozenosti (a často se tak také chovají).
2. Říkají o sobě, že si „zasloužily být tady“, a bývají překvapeny, když s nimi ostatní tyto pocity nesdílejí.
3. Nepřeceňují se.
4. Jen obtížně akceptují absolutní autoritu (autoritu bez vysvětlení nebo možnosti volby).
5. Některé věci jednoduše nedělají, například stát ve frontě je pro ně těžké.
6. Jsou frustrovány z dogmatických systémů, jež nevyžadují kreativní myšlení.
7. Často nacházejí nové způsoby provádění věcí, ať už ve škole nebo doma.
8. Mohou působit asociálně. Pokud nikoho sobě podobného nenaleznou, většinou se uzavírají do sebe a cítí, že jim lidé nerozumí. Škola je pro ně sociálně velice náročná.
9. Nereagují na výchovu typu „pocit viny“ („Počkej, až tatínek přijde domů a uvidí, cos provedl!“).
10. Nebojí se říct, co skutečně potřebují.

Teorie indigových dětí má své odpůrce
Vědci – skeptici považují teorii indigových dětí za výmysl některých esoteriků a členů hnutí New Age. Argumentují tím, že o indigových dětech zatím nebyly vypracovány seriózní vědecké studie. Jsou zpravidla toho názoru, že jde o hyperaktivní děti, případně děti s lehčí formou autismu (Aspergerovým syndromem), které se jen těžko někam zařazují.
Ba co víc, varují, že je nebezpečné, aby rodiče nahlíželi na své dítě jako na „indigové“ a vychovávali je jako něco výjimečného.

Jak to vidí rodiče?
„Manžel mi před lety přinesl článek o indigových dětech s tím, že ta charakteristika sedí na naši tehdy osmiletou dceru. Pravda, s autoritami měla vždy potíže, zvláště se to projevilo v deváté třídě. Myslím si ale, že je to dáno především tím, že generace těchto dětí je vychovávaná přeci jenom jinak než jsme byli my. Zvláště já jsem ji odmalička brala jako sobě rovnou a snažila se s ní o všem domluvit, aniž bych používala rodičovskou autoritu. Také dnešní děti mají daleko více možností rozvíjet svůj talent. My osobně jsme ji do ničeho netlačili a nechali ji, aby si sama zvolila to, co chce dělat. Má velké nadání pro muziku a tu také úspěšně dělá. Tím pádem není frustrovaná neúspěchy a je více sebevědomá než jsem byla například já, která musela dělat to, co mi rodiče nakázali (i když mě to dvakrát nebavilo) a dostávala spršku výčitek, když se mi něco nepodařilo a zklamala jsem je,“ říká k tomu maminka Radka a dodává: „Jak dnes pozoruji dceřiny stejně staré kamarádky a kamarády, myslím si, že jde o generaci sebeuvědomělých dětí, které jsou v mnohém o krok před svými rodiči. A to je přeci přirozený vývoj, ne?“

Připravno ve spolupráci s babyweb.cz