Láska nám udělala ze života peklo
Žila jsem v naprosté spokojenosti sama, bez muže. Vůbec jsem neměla potřebu najít si partnera na vážný či nevážný vztah. První manžel mi zemřel, když byly synovi dva roky a za měsíc jsem měla porodit holčičku. Okolí mě litovalo, jenže lítost bylo to poslední, co jsem k životu potřebovala. Nakonec jsem se odstěhovala na druhý konec republiky a začala nový život.
Zdroj: archiv redakceDěti odrostly a já se naplno věnovala práci terapeutky, život jsem si užívala a samota mi naprosto vyhovovala. Měla jsem několik přátel a také dlouholetého kamaráda, který měl stejný pohled na život jako já, skvěle jsme si rozuměli v práci i soukromí. Vůbec jsme netušili, že se z našeho dlouholetého přátelství stane láska. Stalo se a sami jsme tomu dlouho nemohli uvěřit, všechno bylo tak křehké a neskutečné. Jenže…
Seděla jsem v ložnici a slzy mi tekly proudem na postel, ani jsem se nesnažila je zastavit. Přivírala jsem oči v domnění, že se unaví, ale bylo to úplně jedno, zavřené nebo otevřené, prostě tekly stále dál a dál.
Slyšela jsem cvaknutí klíče v zámku a volání partnera: „Miláčku, jsem doma.“ Rychle jsem se snažila usušit oči, ale když mě uviděl, sklopil oči a zašeptal: „Kdo nás probíral tentokrát?“ „Ále ani nemluv, vlastně mluv, protože od nás dali ruce pryč už úplně všichni, teď mi volala Táňa, že jsem děvka, když jsem tě svedla. To byla poslední z našich kamarádek, už máme jen sebe.“
Ptáte se asi, proč dáme na lidské drby a nevšímáme si jich? Přesně o to se snažíme již přes rok, ale naši „přátelé“ se postarali, aby Petr přišel o práci i bydlení, které mu nabídla právě jedna z kamarádek.
Smlouva zrovna končila a ona rozhodla, že mu ji neprodlouží, i když pro ni pracoval mnohdy zadarmo. Když se zeptal na důvod, jen se usmála a řekla, že je to její věc, ať táhne a zapomene na přátelství. Jediná možnost jak smlouvu prodloužit je, náš rozchod, což Petr odmítl.
Tak jsme postupně přišli o všechny společné přátele. Útoky padaly ze všech stran, musela jsem si změnit číslo na mobil, protože zprávy chodily neustále a byly tak vulgární, že jsem je přestala číst.
Z počátku jsme si z toho dělali legraci a smáli se, že si holky dělaly na Petra nároky a neunesly, že je se mnou spokojený a šťastný. Jenže po roce nenávisti jsme již tak unavení, že jsem začala přemýšlet o rozchodu. Bojím se říct Petrovi, nad čím pořád přemýšlím, abych ho neranila, a vůbec nevím jak dál se bránit. Už jsem unavená z lidské nenávisti, pokud musí být láska vykoupená utrpením tak ji snad ani nechci prožívat.
Proto jsem se rozhodla požádat vás o radu a pomoc. Zažili jste někdy něco podobného, jak jste problém vyřešili? Mám se s Petrem rozejít a ustoupit jim nebo mám bojovat a vydržet?
Foto zdroj: profimedia.cz
