Jak chutná nastavovaná kaše
Dokážete si představit, že byste se vrátila k některému ze svých bývalých? Že ne? Pojďme si přiblížit příběhy dvou párů, které se rozhodly vstoupit dvakrát do téže řeky. Jak jim to klape?
Honza a Vendula
Před dvěma lety oznámila Vendula Honzovi, že v manželství není šťastná a chce požádat o rozvod. Pro Honzu to byla rána z čistého nebe, hádky tady nějaké byly, to ano, ale důvod k rozvodu? Navíc měli dvouletého chlapečka, o něhož nechtěl přijít. A pak našel Vendule v telefonu esemesku od cizího muže: „Nemůžu se dočkat, až budeš rozvedená…“ Tak vida, důvod se našel. Po klasickém průběhu soudních jednání, kdy na sebe vzájemně naházeli špínu a dítě bylo přiřknuto do péče matky, se Honza na jedno odpoledne vytratil z bytu a řekl Vendule, ať si mezitím odstěhuje svoje věci. Byt v podstatě vybílila. Odnesla si i téměř spotřebované sklenice se zavařeninou. Její nový vztah se ale zhroutil už po měsíci. Našla si jiného objeva, který se denně vracel domů z pitek okolo druhé hodiny ranní, nehledě na to, že ji obratně využíval jako dobročinný finanční ústav. Po nějaké době se zase začala vídat s Honzou. Že by se poučila a najednou víc ocenila, jak se k ní choval on? Možná… Zkusili to dát znovu dohromady. „Vzal jsem ji zpátky hlavně kvůli synkovi,“ přiznává Honza. „Je na něm vidět, že mu to prospělo. Je mnohem sebevědomější, v dětském kolektivu už není ustrašený. Dítě prostě potřebuje oba rodiče pohromadě.“ Na druhou svatbu s Vendulou ještě nepomýšlejí. „Na to je moc brzo. A problémy pořád máme. Nevím, jestli jí můžu důvěřovat,“ říká Honza. Jako by si stále nebyl jistý, jestli udělal správné rozhodnutí.
Co si myslíte vy? Vzala byste nevěrného manžela zpátky na milost jenom kvůli dítěti?
Vláďa a Blanka
„Vláďa byl můj první kluk, se kterým jsem měla něco víc než chození za ruku,“ vypráví Blanka. „Poznali jsme se v prváku na vysoké a chodili spolu pět let. Rodiče mi po škole pomohli s bytem, nastěhovali jsme se tam spolu. Všichni čekali, že bude svatba. Ale já to cítila jinak.“ Vláďu by spousta lidí charakterizovalo jako „hodného kluka“, trochu nepraktického, trochu nemotorného, trochu nerozhodného… ale hodného. Bral jako samozřejmost, že život stráví vedle dívky, kterou si vyhlédl ve studentské lavici, a splodí spolu kupu dětí. „Vláďa je idealista,“ vysvětluje Blanka. „Chtěl mít pět dětí, ale nedocházelo mu, že v tom našem jedna plus jedna nemáme místo ani na jedno. Navíc jsem si ani nedokázala představit, že by mi s dítětem mohl pomoct, když mi neumí pomoct ani s domácností. Celý večery si slepoval modely letadýlek jak malej kluk anebo hrál hry na počítači.“ Pak tady byl ještě jeden významný fakt – Vláďa byl Blančina první vážná známost. Nikdy předtím nechodila s klukem déle než tři měsíce, nikdy se s nikým jiným nemilovala. K rozchodu ji proto přemlouvala i zvědavost – jaké by to bylo s někým cizím? Rozešli se… ale zůstali kamarády. Vedli spolu dětský kroužek při základní škole, a to je donutilo spolupracovat v přátelském duchu. Blanka nakonec ani nikoho jiného nehledala. Po půl roce pauzy se k sobě vrátili. „Všechno jsem si to v sobě urovnala, přehodnotila. Vzali jsme se, máme dvě děti a hypotéku na větší byt. Vláďa si pořád lepí letadýlka a hraje počítačový hry, ale nějak jsem se s tím sžila. Asi to tak má být,“ soudí dnes spokojená maminka Blanka.
Myslíte, že našla tu pravou lásku? Nebo se jen smířila se zaběhaným stereotypem? Každopádně to zní jako příběh se šťastným koncem… Přejme jim to.
