Hrůza! Přítelkyně mého syna neumí vařit!

Možná bych ale měla začít od začátku. Tak tedy:
Výše zmiňovaná věta se mi vybavila po návštěvě našeho staršího syna. Píšu „návštěvě“, protože rodné hnízdo opustil, když se vydal za hlasem svého srdce. Teď sdílí lože a 1 + 1 s ní. Přesněji řečeno s dívkou, kterou miluje a která je samozřejmě ta NEJ. Do jejich vztahu ani domácnosti nezasahuju a snažím se nerozdávat ani nevyžádané rady (občas se mi to i daří). Zpočátku byla jejich láska – jak jinak – bez nejmenší chybičky a nebe blankytně modré, bez mráčků. Poslední dobou si ale všímám, že se sem tam nějaký mráček objeví a dokonce o něm syn poreferuje – sám od sebe! Jednou takovou malou vadou na kráse jeho vyvolené je to, že neumí vařit. Což syn samozřejmě zjistil, až když se sestěhovali. Vyřešil to tak, že nasadil růžové brýle (nebo je vlastně ještě nesundal) a chopil se vařečky. Ano, ten, který si doma uvařil akorát tak vodu na čaj nebo kafe a vrcholem jeho kulinářského umění byla míchaná vajíčka!

Nestačila jsem se divit. Syn nakoupil potřebné kuchyňské nádobí a náčiní – část mu pochopitelně věnovala maminka dojatá faktem, jak se její dítko snaží. Problém byl, že se nesnažilo dítko druhé matky – tedy jeho přítelkyně. Údajně absolvovala několik pokusů u sporáku, které ovšem skončily konstatováním, že JÍ to nějak nejde a ať se naučí vařit on, protože je šikovnější. Zpočátku se syn párkrát nenápadně vyptával, jak vlastně dělám to dobré kuřecí a z čeho je ta moje výborná omáčka. Netrvalo ale dlouho a objevil se ve dveřích, v ruce pyšně třímajíc svou první sekanou. Vlastnoručně upečenou! Minule jsme se potkali cestou do obchodu – šel pro maso, protože jeho láska doma umírala hlady…
Tak nevím! Vzpomněla jsem si na svoje první kuchařské začátky i na první roky našeho manželství. Fakt je, že když jsem se vdávala, nebyla jsem u sporáku žádný začátečník. Zvládla jsem tou dobou víc než jen ohřát lanšmít z plechovky a k tomu naservírovat pár brambor. Ale vaření mě bavilo a další a další jídla jsem se učila sama a ráda. Ještě před svatbou můj nastávající tvrdil, že vařím líp než jeho maminka (což nebylo až takové umění, jak jsem se brzy přesvědčila). Dnes sice vařím už víceméně z povinnosti, ale často i ráda.

[[related]]

Jen přemýšlím, jestli vlastně nejsem v dnešní době úplně „out“. Dceru nemám a nevím, jak to chodí v ostatních rodinách, ale přijde mi, že vaření už se opravdu moc nenosí. Oba mí synové svorně prohlašují, že holky nevaří – a když, jsou to výjimky. V létě přišel mladší syn domů s očima navrch hlavy z toho, že jeho spolužačka nejen že umí vařit, ale ještě peče!

Se stejnými poznatky se vytasil i můj bratr. Seznámil se s jednou slečnou, která se mu moc líbila a hodně si spolu rozuměli – dokonce zjistil, že milují oba stejná jídla. Jeho láska k ní pohasla ovšem velice rychle – když se dozvěděl, že jí ta jídla vaří maminka, protože ona sama to neumí. Slečna naopak byla nadšená, že konečně našla chlapa, co by jí uvařil. Bohužel můj bratr už není v těch letech, kdy by – stejně jako náš syn – nasadil ty růžové brýle, obul boty a mazal k řezníkovi… Místo toho vzal do zaječích. Musím říct, že podobná situace se pak opakovala ještě několikrát. Do chvíle, kdy brácha prohlásil, že radši zůstane sám – mezitím se samozřejmě naučil velice dobře vařit.

Někde jsem četla, že existuje stát, kde lidi vůbec nemají zařízené kuchyně. Žádný sporák, žádné umaštěné nádobí, NIC. Prostě nevaří, neztrácejí tím čas. Celé rodiny se stravují výhradně po restauracích. Tak mě teď napadá, jak to bude za pár let u nás, jestli to takhle půjde dál…