Feminismus jsme doma nikdy nepotřebovali řešit, říká Roman Línek

Jak vznikl nápad vstoupit do politiky?

Může za to samozřejmě sametová revoluce. Byl jsem rok po škole, těsně po vojně, měli jsme malé dítě a byli jsme se Šárkou nadšení, že se se demokratické síly dávají do pohybu. Jeli jsme na Letnou a zapojili se i do dění v Pardubicích. Nejprve do Občanského fóra v Průmstavu, kam jsem nastoupil jako stavební inženýr, a pak i na setkáních před divadlem. Vzhledem k tomu, že jsem měl v širší rodině několik členů Lidové strany, kteří byli v 50. letech vězněni, bylo pro mě přirozené vstoupit do obrozené lidové strany. Brzy jsem byl kooptován do prvního zastupitelstva města Pardubice, pak se stal náměstkem primátora a už to začalo. Byl jsem také u vzniku krajů a stal se historicky prvním hejtmanem obnoveného Pardubického kraje a v jeho vedení jsem od té doby až dosud.

Musela se rodina Vašemu pracovnímu životu podřídit? Manželka má přece také svou kariéru?

Naše manželství je opravdu dvoukariérové, moje žena je ve své profesi velmi úspěšná.  Takže rozhodně nemůžeme mluvit o podřizování se jeden druhému, ale je to o pochopení, empatii a společném řešení. Musím přiznat, že nám velmi pomohli rodiče a prarodiče, bez nich bychom to zvládali opravdu těžko. Já nemám problém uvařit, vyžehlit, postarat se o vnučky už od miminek, když je potřeba. Manželka pochopitelně všechny takzvané ženské práce dobře zvládá, ale pokud zrovna nemůžu, klidně dojede do servisu na výměnu pneumatik.  Prostě nedělíme doma práce na mužské a ženské. Myslím, že jsme takové rovnocenné manželství, kde jsme feminismus nikdy nemuseli řešit, protože to nebylo potřeba.

V rodině jste obklopen ženami, nechybí Vám další mužský element?

Postavil jsem dům, zasadil strom a zplodil dvě dcery. A musím říct, že zejména, když byly malé a mohl jsem je obejmout každou z jedné strany, tak bych ten pocit za nic na světě nevyměnil. K dcerám časem přibyli do rodiny dva zeťové, a tak tu dnes má i mužský pohled na svět své řádné zastání. A v holčičí tlupě vnuček jsem zatím děda – drak, takže to s tím respektem není tak špatné.

To, že jste viditelný politik, se určitě Vaší rodiny také dotýká. Jak se s tím rodina vyrovnává?

Možná si to někteří lidé nedokáží úplně dobře představit, ale celá rodina je léta pod drobnohledem, vše je transparentní.  Někdy to není úplně příjemné. Někomu můžu být sympatický a jinému ne, to je normální. Mrzelo mě jen, když se to někdy dotklo mých dcer ze strany některých pedagogů, kteří mě nemuseli. Ale už jsme se s tím všichni naučili žít. Dcery jsou úspěšné ve svých profesích, mají rodiny a všichni se snažíme zůstat slušní ke svému okolí, naplňovat křesťanské principy, na kterých jsme vyrostli, a dělat co nejlépe svou práci.

Z čeho máte ve své práci největší radost?

Každý máme radost z toho, když po nás něco zůstane. Já považuji za nejdůležitější věci v dosavadní kariéře to, že jsem mohl položit základy obnoveného Pardubického kraje v roce 2000. Potom si vážím toho, že jsme v době, kdy jsem měl na starosti zdravotnictví, spojili pět nemocnic akutní péče v kraji do jedné akciové společnosti a ekonomicky a personálně je stabilizovali. V posledním období mě naplnilo velkou radostí, že Rada památky v Národním hřebčínu v Kladrubech nad Labem, které několik let předsedám, uspěla s nominací do UNESCO. A velké uspokojení mám také ze spolupráce s významnými architekty na obnově památek kraje v Pardubicích, na Rychmburku a v Bystrém.

A co byste chtěl řešit v Pardubickém kraji v příštím období, pokud byste byl zvolen hejtmanem?

Říká se, že slibem nezarmoutíš, ale já nejsem populista. Určitě se tady nabízí vyjmenovat investice, které kraj staví a chystá se stavět třeba ve zdravotnictví, opravu silnic, dálniční přivaděče, školy, sociální zařízení, muzea a galerie a podobně. Ale s nadhledem svých zkušeností si myslím, že tohle nestačí. V posledních letech vidím potřebu bránit také demokracii, svobodu, lidskou důstojnost a posilovat dobré mezilidské a mezigenerační vztahy. Budu rád, když budu moct v dalších letech i v této oblasti v Pardubickém kraji spolu se svým týmem něco udělat.